Svatý vojtěch jest slza Božího milosrdenství

Svatý vojtěch
jest slza Božího milosrdenství,
skanuvší na vyprahlou půdu
země tvrdé a vzpurné.

Je slyšet kroky světce
nesoucího pokoj a mír.
Padejte na kolena a zpívejte o Znamení Spásy přinášeném,
pamětlivi buďte, že vítězství
je pouze v tomto znamení
a bez něho zahynutí a zkáza neodvratná.

Já, Vojtěch, chci srdce této země pro Krista,
já, Vojtěch, nechci její bohatství
a slávu a pocty
a pýchu a důstojnosti
a veškerou nádheru,
chci její srdce a neustanu,
dokud je nebudu míti...

Jde zemí Českou svatý biskup,
jde žehnající jejím rozkvetlým jarem,
mezi hučením vod
a vonícím rašením stromů,
jde, ustavičný nositel kříže do naší země,
svatý Vojtěch, náš Patron nejvzácnější.

(Karel Schulz)



ŽIVOTOPIS

Svatý Vojtěch se narodil kolem roku 956 na hradě Libici. Jeho otcem byl kníže Slavník, matkou Střezislava, která pocházela z Přemyslovského rodu.

Čechy byly tehdy rozděleny na dvě knížectví - přemyslovské a slavníkovské. Panství Slavníkovců přímo sousedilo s územím nové polské říše.

Mladý Vojtěch odešel roku 972 studovat do Magdeburku, tehdejšího kulturního a duchovního střediska. Tam také přijal biřmovací jméno Adalbert.

Roku 981 se vrátil do Prahy a 982 přijímá volbu za pražského biskupa. Kvůli nepochopení, tvrdohlavosti a neposlušnosti lidu složil úřad a odebral se do Říma. Tam vstoupil do benediktinského kláštera. Po třech letech se, na přání Čechů, vrací zpět a mimo jiné zakládá benediktinský klášter v Břevnově. Pod tlakem okolností definitivně opouští Čechy a odchází znovu do Říma. V Čechách byl mezitím vyvražděn jeho rod Slavníkovců. Vojtěch se poté jako misionář vydává přes Polsko do Pruska, odkud skrze mučednickou smrt 23. dubna 997 odchází do své pravé Vlasti, do Domova k Pánu.




PROČ UCTÍVÁME SVATÉ

Svatí žili na zemi podrobeni všemu, co patří k pozemskému životu, vystaveni veškeré bídě jako všichni lidé. Zároveň však byli živými svědky jiného světa a naplněni jeho tajemstvím. Vzali vážně přikázání lásky.

Svatí byli nepochybně jenom lidé; avšak vnořili se zcela do Božího tajemství a dovršilo se v nich nové stvoření. Vzali opravdu vážně přikázání milovat Boha a bližního a nežili jen pro sebe. Jestliže se na ně obrátil člověk se svými životními potížemi, cítil, že je chápán a přijímán jako nikde jinde... Proč by tedy neměli křesťané vyhledávat tuto lásku i nadále, i když srdce, ve kterých žila, již na této zemi přestala bít? Vždyť smrt přece není podle křesťanské víry koncem, nýbrž průchodem. Spojení se svatými je dobrá a vlastně samozřejmá věc.

(Romano Guardini)



SVATÝ VOJTĚCH

* Horlil pro živého Krista, ne pro nějakou pomíjivou a oslnivou lidskou ideu.
* Byl napojen na Krista - zdroj vší milosti a záchrany.
* Proto přes všechny osobní slabosti nalezl odvahu říkat pravdu vhod i nevhod.
* Dostal sílu, aby čelil těm, kdo skládali svou naději v lidský um a moc.
* Uměl se vymanit z pout provincialismu.
* Proti své vůli musel stále putovat a tím být viditelným znamením nezajištěnosti.
* Postavil svou pastýřskou službu na důvěře v Pána, aniž mohl vidět plody své práce.

(Podle promluvy biskupa Václava Malého)



BÝT TAKOVÝM, JAKÝM MĚ CHCE BŮH, aneb ŽÍT BEZ MASKY

S každým člověkem se do světa vkládá něco, co zde ještě nebylo, cosi původního a jedinečného. Každý jedinec je zde něčím novým, a svou osobitost má na tomto světě přivést k dokonalosti. Každý má tříbit a dotvářet především toto jediné a jedinečné, a ne přesně kopírovat to, co jiný, byť sebevětší, již kdysi uskutečnil. Vše velké a svaté, jež bylo kdy učiněno, je pro nás pouze příkladem a povzbuzením, ale není to vzor, který bychom měli obkreslovat! Jaký by to byl Bůh, kdyby měl jenom jediný způsob, jak by mu bylo možno sloužit! V každém je něco vzácného, co není v nikom jiném.

(Podle Martina Bubera).


Bože, prosíme tě: naplň nás svým Duchem,
abychom celým svým životem,
ve štěstí i v protivenství,
směřovali k tobě tak, jako svatý Vojtěch.
Prosíme tě o to skrze Krista, našeho Pána.
Amen.


Nepadne-li pšeničné zrno do země a nezemře,
zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. (Jan 12,24)