Světlo v temnotách

( Z časopisu DUHA 12/ 93 )

Tento příběh začal o vánocích v roce 1945 na jednom venkovském statku v odlehlém tyrolském údolí. Tenkrát byla velká nouze, nedávali se žádné velkolepé dárky. Smět být doma, mít něco k jídlu a sedět v teplé světnici – už to bylo pro lidi velké štěstí.

Pro malého tyrolského venkovského chlapce Romeda byly vánoce 1945 obzvlášť smutné, protože ležel v posteli s vysokou horečkou a cítil se moc špatně. Vozil s koněm seno a přitom se nechladil. Romed se musel doma hodně snažit, protože jeho otec se ještě nevrátil z války domů.

Dnes přišel lékař. „Ten chlapec musí bezpodmínečně do nemocnice!“ řekl se starostlivým výrazem ve tváři. Ale jak? Převoz na žebřiňáku nepřipadal v úvahu. Sanitka se tenkrát nedala objednat. Soukromá auta nebyla tehdy téměř žádná. Maminka byla zoufalá. Lékař pomalu odcházel směrem k vesnici, byla už tma. Najednou proti němu přijíždělo auto. Když se octl v záři reflektorů, auto zastavilo. Kontrola! Voják francouzské armády si prohlížel nedůvěřivě pozdního pocestného. Po několikáté si pročítal předložený průkaz. A tu dostal lékař nápad. Protože znal dobře francouzsky, začal vojákovi vyprávět o těžce nemocném venkovském chlapci a o tom, jak nutně by potřeboval odvézt do nemocnice. Naléhavě jej prosil, aby chlapce převezl do nemocnice a tím mu zachránil život. Mladý Francouz trpělivě poslouchal a starostlivě potřásal hlavou. Tehdy byla mezi lidmi navzájem velká nedůvěra. Vždyť za strašná válka skončila před několika měsíci. Volání o pomoc mohlo být pro vojáka obsazovací armády léčkou. Čím naléhavěji líčil lékař nouzi na statku na samotě, tím byl francouzský voják přátelštější. Nakonec řekl: „Je vais en voitur!“ ( Pojede autem! ) Brzy zastavilo vojenské auto s lékařem před statkem. Lékař s vojákem vstoupil do světnice. „Romede, všechno dobře dopadne! V nemocnici dostaneš léky, které potřebuješ!“ Utěšoval lékař nemocného chlapce a pomáhal jej zabalit do dek a šátků. Mezitím voják užasle pozoroval velký Betlém. Něco takového ještě v životě neviděl! Kolem betlémské stáje zaujali už svá místa andělé a rolníci, pastýři a ovce. Na lavice u pece stála bedýnka. V té čekali svatí Tři králové se svým průvodem na den, kdy bude celý Betlém postaven. Matka zářila štěstím. Teď bude její dítě zachráněno! Plná vděčnosti chtěla tomu mladému vojákovi také udělat nějakou radost. Ale jak? Neměla žádné šperky a peníze tehdy měly malou cenu. Čím by se mu jen odvděčila? Když viděla, jak voják obdivuje každou figurku z Betlému, sáhla rychle do bedýnky s králi a vytáhla z ní koně. Kůň však nebyl sám – na šňůrce se kýval jezdec. „Vezměte si jej!“ Žena podávala cizinci obě figurky. S mnoha slovy díků si vzal voják dárek a strčil jej do jedné z velkých kapes své uniformy. Romed už byl připraven na cestu do nemocnice. Tehdy všechno dobře dopadlo. Romed se uzdravil, i jeho otec se vrátil ze zajetí.

Od té doby uplynulo téměř padesát let. Romed již dávno hospodaří na statku po rodičích, kteří spokojeně žijí na výměnku. Mnohé se změnilo. Něco ale však zůstává stále stejné: Každý rok na vánoce se ve světnici staví Betlém, nyní se o to starají Romedovy děti. Na koně a jeho jezdce se nezapomnělo. Každý rok si vypravují příběh, jak v temnotách války přinesl jeden voják do statku na samotě světlo.

Jednou se stalo něco zvláštního: Několik dní před Štědrým dnem přinesl listonoš balíček, na kterém byly nalepeny velké cizí známky. Marie, nejmladší ze čtyř dětí, balíček otevřela. Opatrně rozvázala šňůrku, rozbalila vánoční papír a všichni užasli: V balíčku byl kůň s jezdcem a dopis tohoto znění: Milí přátelé! Často vzpomínám na vánoce v Tyrolích v roce 1945. Jak se vám vede? Kůň chce domů. Veselé vánoce! Pierre. Od té doby je Betlém zase úplný.

***