Svoboda (Eugenio Fizzotti)

Problém spočívá v předložení smysluplné koncepce lidského života, která by zdůraznila radikální schopnost člověka odhalovat jedinečný smysl jedinečných situací, z nichž se skládá každodenní život. A taková schopnost má jméno: svědomí. Svědomí provází člověka krok za krokem cestou života a výmluvným mlčením ukazuje, co je třeba dělat.

Svědomí se tak stává úběžníkem jakéhokoli uvažování, které chce být lidské, životné, osobní. A formování svědomí zaujímá ústřední místo právě proto, že jedině zralé, pěstované, vytříbené svědomí dokáže rozeznat jedinečný smysl jedinečných situací, a proto učinit z toho plynoucí rozhodnutí.

Ne vždycky se situace člověku prezentují jasně: často se nám nedaří najít přesnou odpověď na otázky, které život klade. Lidská složitost a „tajemnost“ neumožňují nahlédnout zřetelně alternativy, mezi nimiž je třeba volit. Tíha odpovědnosti plní na jedné straně člověka nadšením, protože ho činí tvůrcem vlastní budoucnosti, na druhé straně ho ale uvádí do stavu trvalého konfliktu, hledání, a tedy nespokojenosti. Nemožnost najít v okolnostech jasné náznaky pro správnou odpověď, postupující úpadek důvěry v tradice a instituce a konkrétní nebezpečí, že definitivně přijmeme jednu skutečnost a tím se vzdáme úsilí hledat jiné, vytvářejí klima nejistoty a zmatku. Člověk vidí, že musí čelit novým, dramatickým, vypjatým situacím, které od něho vyžadují, aby ustavičně rozhodoval, a někdy horečným tempem. (21-22)
(…)
Nebezpečí nejistoty s sebou alespoň zdánlivě nese konflikty. Zkoumáme-li ovšem tuto otázku blíže, povšimneme si, že není možné mluvit skutečně o konfliktech svědomí podle běžné terminologie. Naopak - protože svědomí pomáhá člověku odhalovat jedinečný a zvláštní smysl situací, které jsou právě tak jedinečné a specifické, nemůže tu být skutečný protiklad: každá situace má svůj smysl a svědomí se snaží jej odhalit. Hlas svědomí je jednoznačný.

V naší vědecké epoše se pokrok lidstva zaznamenává v datech, která lze snadno změřit, zavést do počítače a analyzovat. Ale počítačové výstupy nám mohou ukázat pouze to, jak se člověk chová v průměru nebo ve vzorku, nikdy to, jak by se měl chovat ve specifických situacích. „Náš život není řízen na každé křižovatce červenou, která nám říká Stůj, nebo zelenou, která říká Jed. Žijeme v epoše blikající oranžové, která tíhu rozhodování nechává na jednotlivci.“

Ale vzdor tomu, že člověk má ve svědomí významný orgán, který mu ukazuje, jaký smysl má specifická situace, zůstává přesto vždycky svobodný, aby tomuto hlasu dopřál sluch, nebo si ho nevšímal či ho přímo potlačil. Tato možnost volby je obzvlášť aktuální dnes, kdy vzrůstá záplava sexu šířeného reklamou i sdělovacími prostředky. Nechceme-li být strženi vlnou vzrušení a dráždění, která se přižene a unese nás k naprosté a nezodpovědné promiskuitě, musíme se naučit rozlišovat, co je skutečně lidské a co není. Kromě svobody se musíme dovolávat i vědomí odpovědnosti. Proto Frankl ve svém projevu k americkému publiku s jemnou ironií zdůrazňuje: „Poté, co byla na východním pobřeží postavena socha Svobody, bylo by načase postavit na západním pobřeží sochu Odpovědnosti.“ Návrh, který je závazkem pro všechny a provždy. (23-24)
(Eugenio Fizzotti: Být svobodný, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998)