Svobodné ano (Karl Rahner)

Toto dítě tedy, bude-li pokřtěno, bude patřit k církvi, jediné, apoštolské, katolické, římské církvi. Není třeba se ptát, chce-li k ní patřit. Nikdo se člověka rovněž neptal, chce-li být člověkem a vstoupit do tohoto temného bytí. To nejvyšší je člověku vždy dáváno a ukládáno tak, že se musí rozhodnout, jak se k danému a uloženém postavit. A protože Bůh všechny povolal do své církve, protože ona je archou spásy a společenstvím blažených vykoupených, protože se každému člověku stává nevyhnutelnou otázkou (i tam, kde o církvi člověk výslovně nic neví), pro toto vše není nespravedlivé a násilné, když Bohem poslaná, nikoliv sama o sobě udílející pravomoc, vstupuje již do svítání lidského života formou nároku, vyjádřeného lidskými slovy, nároku, který Bůh vznese v každém případě a na každého. Svobodné ano k tomu, co už se stalo, se tím člověku v žádném případě neupírá, stejně tak jako ano k vlastnímu lidskému bytí, které mu bylo bez ptaní darováno, a přesto jím musí být přijato k jeho vlastní spáse; jinak zakusí věčný protest ke svému zatracení. Člověk se ve křtu stává údem církve. (28-29) ...

Potom pochopí, co je míněno, pravíme-li: ve křtu vstupuje Boží nekonečnost omilostňujícím a naplňujícím způsobem do tajemství člověka, který nastupuje cestu do dálek svého vlastního bytí. (32)

(Karl Rahner: O svátostech v církvi Scriptum, Praha 1993, 28-29 a 32)