Svobodné konání (Henri Boulad)

Boží vůle není zapsána někde v dalekých nebeských prostorách, ale v srdci mé svobody je bytostně obsažena jako inspirace. Proto mé osobní vědomé sebeformování a plnění vůle Boží jsou jedním a týmž konáním. Lidské jednání je syntézou lidského a Božského. Pramení plně z člověka a plně z Boha, představuje zcela svobodu a zcela milost a je zakotveno v nerozlučné jednotě těchto dvou. Božská milost v centru lidského jednáni však vůbec neničí naši svobodu, ani ji neomezuje, ale podporuje ji a jaksi naši svobodu uskutečňuje. Lidské jednání tedy znamená souhlas, harmonii svobody a milosti, je to jejich syntéza.

Protikladnost svobody a milosti, jak se o nich mluví, protiklad mezi člověkem a Bohem, ty vyplývají z mylně chápané rovnosti úrovní. Představujeme si je jako dvě veličiny na téže úrovni proti sobě, musí se navzájem vylučovat. Ve skutečnosti však jsou přece ve vztahu vertikálním, v komplementárním řádu harmonie. Tak jako se Otec a Syn v Božské trojici navzájem od sebe liší přestože jsou sjednoceni, jsou také svoboda a milost v lidském aktu sjednoceny a přitom přece od sebe rozlišeny. Tak jako je Duch neoddělitelný od Otce a od Syna, tak vyplývá svobodné konání člověka z obou, totiž ze svobody a z milosti. (28)

Čím je mé konání svobodnější, tím zřetelněji zde přistupuje Bůh, a čím je Bůh silnější ve mně a ve svém působení, tím svobodnějším se stávám. Svoboda a milost jsou samy k sobě v přímém poměru a nikoliv v obráceném, jak tomu bývá u dvou věcí stejné povahy nebo stejného řádu. Kdyby mezi svobodou a milostí byl jenom vnější vzájemný vztah, interakce, pak by došlo k opozici a nakonec i k vzájemnému potírání. Jde přece o hluboce vnitřní a navzájem se doplňující vztah ve vstřícném pronikání.

Ne, Boží vůle, kterou v sobě cítím, to není žádný předem vyhotovený plán, podle kterého musím postupovat, ale je to nenápadné, jemné dotýkání, povzbuzování, tajuplný impuls, který mě uvádí do pohybu na mé vlastní linii, zcela jak to odpovídá mé povaze a zcela v souladu s mým cílem, v němž hledám svou vlastní seberealizaci. Pro mne tedy znamená jednání podle Boží vůle vlastně seberealizaci, hluboké naplnění toho, co je mou osobností . (29)

(...)
Protože Kristus je vzorem pro každou lidskou bytost, je tedy dokonalým člověkem, protože žije v plné závislosti na Otci. Dokonalost jeho lidské povahy je logickým důsledkem jeho bezpodmínečného podřízení se Otci. V bibli čteme: „Poslušností došel dokonalosti...“ (Žd 5,8) (29-30)
(...)
Mezi Bohem a člověkem není ani stejnojmennost ani dvojsmyslnost, nýbrž analogie, to znamená vzájemná podobnost. Protože obojí není na stejné úrovni, nemůže zde dojít k žádnému konfliktu, neexistuje žádné vzájemné vylučování, ale zcela naopak: vnitřní doplňování.

Moje lidská podstata je vlastně svým způsobem "vzýváním Boha" a tedy mým povoláním. Budu-li je následovat, budu následovat Boží volání v sobě a budu tak plnit své povolání. Chtít něco, co si přeji z hloubi srdce, to znamená postřehnout v srdci Boží vůli. (30)

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 28-30)