Trestané děti (Józef Augustyn)

Každá forma trestu, také tělesný trest, je určitým znakem sloužícím ke sdělení jednoznačného citového obsahu. Musíme trestat pedagogicky, trest by měl dítěti ukázat negativní důsledky jeho činů. Když trestáme, není důležitá jen forma trestu - trest používáme jako symbol. Každé potrestání dítěte má být motivováno láskou k němu. Pokud má trest splnit v životě dítěte svou úlohu, nesmí ohrožovat citovou vazbu mezi ním a rodiči. V trestu by mělo dítě vycítit starost rodičů o jeho budoucnost, a nikoli hrozbu odmítnutí a zavržení. Účinný trest je vyměřen s láskou. Dítě má zažít nejen bolest trestu, ale také lásku s ním spojenou. Já kárám a trestám ty které miluji (Zj 3,19) - píše "svědek věrný a pravý" církvi v Laodiceji. Tato Boží pedagogika je nejvyšším vzorem pro rodiče a vychovatele.

Jakákoli forma trestu bude mít na dítě negativní dopad, když bude chybět silná citová vazba mezi ním a rodičem, - bude-li chybět láska. Láska působí, že trest má pozitivní vliv na citový a mravní vývoj dítěte, a jedině ona vlastně opravňuje rodiče k použití trestu. Nedostatek lásky k dítěti odebírá rodičům právo dítě trestat. Trest bez lásky jen prohlubuje zranění, které způsobil předchozí nedostatek lásky. Jedině pozitivní vztah k dítěti, pochopení pro jeho potřeby, touhy a záliby může rodičům pomoci vyjít dítěti vstříc v jeho rozpacích a bezradnosti, které se projevují lhaním či jiným nevhodným chováním. Forma trestu musí být také přizpůsobena věku dítěte a stupni jeho citového rozvoje. Trest také nesmí dítě pokořovat a urážet jeho zdravou hrdost, ale má ho učit větší odpovědnosti za sebe a za svůj život.

Nezapomeňme, že trest nemůže být nedůležitějším nebo dokonce jediným výchovným prostředkem. Nasazení trestu je pouhé nutné zlo. Je to negativní působení. Pro dítě se trest sám o sobě nemůže stát zdrojem pozitivní motivace. Může být jen určitým varováním. Má dítěti pomoci uvědomit si hranice své nezávislosti a negativní důsledky jejich překročení. Trest má také probouzet mravní cit dítěte.

Aby trest splnil svůj výchovný účel, musí být přímo úměrný velikosti provinění. Děti mají nezvykle vyostřený smysl pro spravedlnost. Proto také poměrně lehce přijímají přiměřený trest. Nespravedlivým trestem se cítí ukřivděné a chápou ho jako určitou pomstu ze strany dospělých. Nadměrné trestání vede k tomu, že jednotlivé tresty již žádný další pozitivní účinek nemají, i když jsou spravedlivě vyměřené. (115-16)
(...)
Trestané děti na jedné straně potlačují projevy vzpoury proti rodičům a vychovatelům, ale na druhé straně nechávají průchod pocitům pomsty vůči slabším vrstevníkům nebo zvířatům. Právě v bezmyšlenkovitém trestání lze nejednou najít hlavní příčinu dětské krutosti. Dětská krutost je obvykle velmi zlou předpovědí do budoucna. Napovídá, že dítě bude postupovat násilně a brutálně i v dospělém životě. (117)

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 115-17)