Ulehčete mým rukám (Chalíl Džibrán)

Mustafa v osamělosti svého ducha vykřikl a pravil: "Jak je má duse obtížena svými vlastními vyzrálými plody! Kdo však přijde, aby si z nich vzal a byl ukojen? Není zde někdo, kdo se postí a má laskavé a šlechetné srdce, aby přisel, přerušil svůj půst a nasytil se mými prvními plody, vyzrálými na slunci, a tak mně pomohl od tíhy mé vlastní hojnosti?

Má duse přetéká vínem věků. Nikdo tu nežízní aby přisel a napil se?
Byl jednou člověk, který stál na křižovatce s rukama vztaženýma ke kolemjdoucím, a jeho ruce byly plné drahokamů. A on na kolemjdoucí volal: ,Smilujte se a vezměte si něco ode mne. Ve jménu Boha, ulehčete mým rukám a potěšte mne.´

Ale chodci se na něho jen dívali a nikdo si z jeho rukou nic nevzal.
Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby byl žebrákem, vztahujícím ruku, aby brala - ano, třesoucí se ruku, kterou by zase prázdnou položil na svou hrud' - než aby ji vztahoval plnou bohatých darů a nenašel nikoho, kdo by si z ní něco vzal. (...) (116)

A byla také dcera velkého krále, která se probudila ze spánku, oblékla si hedvábné roucho, perly a rubíny, vlasy si navoněla pižmem a špičky prstů smočila v ambře. Pak sestoupila ze své věže do zahrady, kde její zlaté sandály zastihly noční rosu.

V tichu noci hledala dcera velkého krále v zahradě lásku, avšak v celé rozsáhlé říši jejího otce nebylo nikoho, kdo by se stal jejím milencem.

Bylo by pro ni lépe, kdyby byla dcerou rolníka, pasoucí na lukách ovce svého otce a vracející se za soumraku do otcovy usedlosti s prachem křivolakých cest na nohou a s vůní vinic v záhybech šatu. A až by nastala noc a anděl noci by bděl nad světem, kradmo by se brala k řece, kde by na ni čekal její milý.

Bylo by pro ni lépe, kdyby byla jeptiškou v klášteře, která společně se všemi těmi, kteří uctívají a kteří milují a jsou milováni, spaluje místo kadidla své srdce, aby mohlo stoupat spolu s větrem, a vyprazdňuje svého ducha, onu svíci, aby v něm vzešlo světlo, poddávající se většímu světlu.

Kéž by raději byla ženou starou léty, sedící na slunci a vzpomínající na toho, kdo s ní sdílel její mladost." (...) (117-18)

Kéž bych byl raději stromem bez květů a plodů,
protože bolest z hojnosti je mnohem trpčí než neplodnost
a žal bohatého, od něhož si nikdo nic nevezme,
je věstí než žal žebráka, kterému nikdo nic nedá.

Kéž bych byl vyschlou a vyprahlou studnou 119 a lidé by do mne házeli kamení;
neboť i to by bylo lepší a snesitelnější než být pramenem živé vody,
který lidé míjejí, aniž se z něho napijí.

Kéž bych byl pošlapanou třtinou ,
neboť i to je lepší než být lyrou se stříbrnými strunami
v domě, jehož pán nemá prsty
a jehož děti jsou hluché."


(Chalíl Džibrán: Prorok. Zahrada Prorokova, Vyšehrad, Praha 1996, 116-19)