Utřinosové (Kapitoly z knihy: Cesta do Říma)

Cesta se zvedá, míříme do kopců. Procházíme samoty přebudované na rekreační sídla, sněhu přibývá. Petr zaostává, v husté chumelenici se mi ztrácí z dohledu. Rozhoduju se na něj počkat u malé kapličky se soškou světice s neobvyklým, velmi německým jménem. Vlastně je to jen otevřený přístřešek s kamennými schůdky a mříží, za kterou je svatá uvězněna spolu s několika vázami umělých květin. Vybaluju jídlo a sedám si na schod. Sleduju padající vločky a napadá mi, co jen kdo může mít proti svatým, když jsou tak fajn.

Obdiv i nechuť ke svatým u lidí, kteří je málo znají, vychází z jejich mediálního obrazu. Pamatuju se, že i v dobách, kdy mi byli obzvlášť protivní, existovalo několik obrazů a soch, kde mi připadali krásní a sympatičtí - čím ale zářnější výjimka, tím tvrdší pravidlo. Potíž je v tom, že velkých mistrů je málo. Barevné sošky a obrazy panáků s lesklými nosy a očima v sloup, žen, zabalených do všelijakých šálů a plen, všichni jakoby v posledním tažení jakési samolibé hysterie. Vedle unylých kajícníků se objevují gigantičtí starci se špičatými mikulášskými čepicemi, tvářící se jako prezidenti zeměkoule. Kdo by chtěl vypadat jako tyto bláznivé figury, kdo by chtěl vést život, který by vedl k image, ztělesňující jenom to, co je člověku dneška lhostejné nebo trapné, co vytváří představu přeposlušných utřinosů, zanedbaných masochistek nebo naopak nafintěných a nabubřelých dědků?

I v tomto ohledu je to se svatými jako s obyčejnými lidmi, začneme je obdivovat, až když se zajímáme o jejich konkrétní život. Brzy seznáme, že jsou mezi svými vrstevníky velmi originální, svobodní a svým způsobem chytří. Mají právě ty vlastnosti, po kterých lidé závislí na vhodné image, nejvíc touží. Kdo by řekl, že můj kolega Petr, drsný tramp a obdivovatel iroskotské hudby se stane ctitelem sv. Františka, pokorného mužíčka, který neuměl zahrát ani na obyčejné bendžo. A nezabránilo mu v tom ani náboženské vyznání, ke kterému se hrdě hlásí a které se dívá na mnichy s poměrně srdečným odporem.

Jeden protestantský senior mi nedávno položil otázku: „Proč tolik prostředníků? I tak dá strašnou námahu udržet si pevnou víru.“ Dlouho jsem nevěděl, co tím vůbec myslí. Asi to, že pro katolíka je závazné obracet se v modlitbách ke každému svatému, jako je pro každého křesťana záhodno modlit se k Bohu. To by bylo opravdu vysilující. Samotné množství prostředníků však nevysiluje, jenom obohacuje. Tak jako množství slov: čím víc jich známe, tím lépe, protože vyslovujeme stále jen jedno a málokdy všechny najednou. Ale i pro katolíka platí, že jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem je Ježíš Kristus.








Z knihy: Cesta do Říma (Kolman Ivan , Nobilis Petr)
Vydalo: karmelitánské nakladatelství