Úzká brána (Pavel Plíšek)

Kristus častokráte přirovnává svůj lid k ovcím. Snad, aby , zdůraznil bezmeznou, až dětskou oddanost tvora vůči Bohu, podobně jako ovce naslouchají hlasu pastýře. A přesto, není nic zavádějícího než onen "ovčí syndrom", jakási stádovitost, jež plodí neschopnost vlastního úsudku, ochromuje rozhodovací proces, důsledkem čehož je znehodnocen jakýkoli vztah (nejen k Bohu, avšak i k bližnímu, sama k sobě). Člověk již nejedná za sebe, je jednáno za něho, mimo něho a ke všemu trápení: ono mu to už ani nevadí. Současný člověk ochotně přijímá masku rozumnosti a nábožnosti, snad i z toho popudu, že právě tyto dva životní směry natolik postrádá.

Charakteristickou vlastností lidstva je "slévání" názorů, vědomostí, informací, podstatného s prostohloupým. Jako by se lidstvo stávalo vazalem, součástí písečné duny: hned tam, hned zase tady, podle toho kam vítr poručí... Z neustálých mocných proudů, řvaní, demagogického juchání četných křiklounů, i líbivých zvuků nepravostí, ztrácíme orientaci, ba co více - pevnou půdu pod nohama.

Zaměňujeme vztah k Bohu za hru s Bohem a z tohoto vskutku revolučního obratu, vyjednávání se Stvořitelem, sklízíme úrodu zmatku v srdcích. Lidé nepotřebují dnes tak kněze, pastory, jako více šamany, kteří by se chovali tak trochu záhadně, tak trochu světácky. Nesrozumitelně cosi mumlali a především - nechtěli po nich žádný konkrétní projev víry (vždyť peněz máme dostatek). Jistě, "věřící" přistupují ke křtu, pohřbívají své drahé, oddávají se v chrámech, ale toto vše neústí v přirozené vyjádření jejich vztahu k Bohu. Spíše touží po jistotě v nejistém - "co kdyby". Stejně jako se dávají pojistit, co kdyby vyhořeli, a dodávají: nedej bože. Avšak v životě Božím, zdá se, "cokdybysmus" se neuplatní.

Náš Bůh touží být přijímán bez podmínek. Pravda, Bůh připodobňuje své věřící k ovcím, ale ne kvůli tomu, aby nám dal zřetelně najevo, jak jsme hloupí, ale, aby mohl představit sebe jako Dobrého pastýře. Bůh je naplněn starostlivostí a péčí o každého jednoho, ne pouze o veškerenstvo jako celek, Bůh dobře zná každého z nás. Dobrý pastýř nejednou dává všanc svůj život. I křesťan nabízí mnohdy v sázku mnohé. Tento jev by nám mohl poodhalit spletitou otázku: proč poctivý tvor prožívá daleko více utrpení a bolu než darebák. Snad z toho důvodu, že "zkoušky" věrných jsou včleněny do vykupitelského plánu Božího.

Židovský Midraš poutavě o tomto vnitřním duchovním boji pojednává: "Když se pastýř dozví, že se k ovčinci blíží vlk, pečlivě vybere toho nejstatečnějšího berana, aby se s nepřítelem utkal a poněkud jej zdržel. Mezitím odvede zbylé stádečko do bezpečí." Ano, člověk opravdu prohrává, ale neodchází poražen. Zdánlivost prohry je umocňována tím, že nevnímáme onu druhou stranu mince. Přetahujeme se s Bohem ohledně malicherností, namísto, abychom se zamýšleli nad tím, jaký Bůh vskutku je a co pro nás připravil. Kdekoli na světě dýchá lidská bytost, tam pro něho dýchá i jeho Bůh. Dobrý Bůh nás do tohoto světa zasadil, avšak cestu před námi nepředšlapává. Jde po ní s námi... Kdekoli trpí člověk, spolu s ním trpí i Bůh.

Spasitel nabádá, že cesta k nebeskému Otci je vedena úzkým vchodem. Není v úmyslu Božím zeslabit elán věřících, utlumit jejich odvahu. Chce upozornit na skutečnost nadevše důležitou: nebe nespadne nikomu do klína. Touží-li člověk dospět k věčnému cíli, je potřebné, aby průvodkyní jeho úsilí byla nezištná víra. Dějiny nás učí, že opravdová víra patrně není pro široké vrstvy, i když se nabízí všem, její světovost nevyznívá příliš světoborně.

Víra se povětšinou dotkne v každé době jen úzkého okruhu jedinců. Oni svůj vztah žijí, zbytek o něm pouze hovoří. Záleží na každém z nás, na našem osobním vztahu: já a Bůh, a když se spojí dva nebo tři - společně s církví. Hovoříme "my" a Bůh, ale nikdy nesmí být zastřena identita jediného z lidí, mé "já", neboť jsem byl stvořen jako osoba, jedinečný originál. Nepojednáváme nyní o "egu" ve špatném slova smyslu, jako o nutnosti: Bůh je Bohem všem společný, avšak i osobní. . .

Naše věření je často zvráceno. Dychtíme po změnách všude vůkol, ale už si jen tak nepřipouštíme, že obrácení se týká v prvé řadě nás - a to osobně. Nečekejme převraty toliko od církevních představených. Biskup, kněz, pop, nejsou spasiteli, avšak vychovateli na pouti životem (…)

Usilujme o to, abychom vešli branou úzkou. Jinak zůstaneme venku. A další postranní vchody či úmysly nám nepomohou - pouze živá víra. Úzkost vstupu nás má udržovat v potřebné míře ostražitosti. Šíře vchodu je "měřítko". Pokud své chování upravuji dle Božích záměrů, nemusím být přemáhán obavami, vchod bude ušit přímo na mne. Uvědomme si: podstatnou vlastností nebeské brány není její úzkost. Dané rozměry jsou uvážlivě propočteny pro každého z nás, vždyť jí mají procházet lidé. To jen našim očím, způsobu života, se zdá tento vchod až příliš těsný. Podobně jako pro současného člověka požadavky Boží lásky mohou znít doslova nemyslitelně. Obviňuje se Bůh z nelidskosti a přitom povšechná ztráta typicky lidských vlastností se týká právě nás. A tak se raději volí jiné vstupy, propasti, neboť tyto nekladou žádné požadavky, hranice, jsou otevřeny dokořán všem, ale nenabízí vůbec nic(…)

Nebylo by moudré předpokládat, že do nebe proudí neustále mnohohlavé zástupy svěžích světců, když si lidé za života volí odlišné instituty. Stejně jako zde na zemi, neproudí davy do kostelů, modliteben, neztiší se ani na okamžik v modlitbě, ale vyhledávají jiná, zábavnější božstva(…)

Pro ty, kdo putují spolu s vírou k věčnosti, je úzká brána povzbuzením. Neboť ukazuje, že podstatou lidského bytí není úzkost, ale víra nesena nadějí k lásce. . .


***

Se svolením převzato z knihy Lásku a kašel nezatajíš.
Kniha je k dostání v síti prodejen Karmelitánského nakladatelství.