V období vzdoru (Irmgard Haasová)

V období vzdoru je třeba brát i vzdor dítěte vážně. Dítě si musí svůj vzdor prožít, aniž by se muselo obávat, že tím ztratí rodičovskou lásku. Zkušenost z dětské terapie: Dovolíme-li dítěti v nedůležitých věcech, aby prosadilo svou vůli, a bereme-li ho přitom vážně, posílíme jeho sebejistotu a ono je později schopno poslechnout, když od něho budeme muset něco důležitého energicky vyžadovat. Dítě musí někdy prožít i úspěch svého "ne". Období vzdoru pomine po několika týdnech. Když je dítě v této době jen lámáno, vznikne u silných dětí trvalý vzdor, u slabých strach. (38-39)

Proti vzdoru: Popovídat si s dítětem v posteli, laskavě. Ptát se, zda není vzdor odpovědí na tvrdost a podrážděnost rodičů. Někdy jde spíše o sílu vůle než zlo. (45)

Ptát se, zda dítě není nemocné, zda nemělo nějaký neúspěch ve škole...zda jsme ke vzdoru nedali příčinu prudkým, útočným, mrzoutským chováním. Právě v období vzdoru (mezi 2. a 3. rokem) je třeba dětem naslouchat! A důvěrně mluvit s dětmi, nejlépe před spaním. Právě na těchto situacích zrají otcové a matky jako vychovatelé. Vychovávat "dvojkolejně" - obecnými pravidly a pochopením. (47-49)

…
"Musíme děti brzy začít učit ohleduplnosti a musíme jít sami příkladem." (55)

"K postupnému osvojení ohleduplnosti a ovládání vlastních egocentrických pudů potřebuje dítě pevnou vazbu, kterou má nejprve k matce, pak k otci a sourozencům. Proto se dítě může učit ohleduplnosti jen v rodině, kde se cítí být milováno, kde má pocit bezpečí a kde všichni členové rodiny berou ohled na dětské potřeby." (55)

"Ohled na druhé musí v sobě obsahovat vřelý cit pro zájmy milovaného člověka." (55)

"Tvrdí rodiče omezují své děti příliš brzy, často jim chybí láska a nenaučí pravé ohleduplnosti. Povolní rodiče málo pomáhají dítěti k sebeovládání, takže se pak u něj bez zábran rozvíjí egoismus." (56)

Začít včas, postupovat pomalu, od 6-7 let už vyžadovat. (57)
Malým dětem pomoci gesty: ruku na ústa, chodit po špičkách... (58)

Ocenit ohleduplnost, poděkovat! (59)
Na bezohlednost reagovat viditelným smutkem. (61)

Ale i umění bránit se. Přílišná chvála za ohleduplnost vede ke stálému ustupování. (61-62)
Ale nechat dítě i vyprávět, naslouchat mu, brát ho vážně. (67)

…
"Děti do jedenácti až dvanácti let nepatří večer po osmé hodině před televizi." (179)
Zvláště malé dítě potřebuje chvíli klidu nad knihou, v níž může listovat - a přitom naslouchat důvěrnému hlasu dospělého. Děti vůbec potřebují osobní kontakt! Dítě není schopno vnímat rychlý sled obrazů, velké scény neobsáhne.

"Děti, které myslí jen na to, jak celé odpoledne protlouci u televize, jsou duševně a duchovně prázdné, možná dokonce choré." (179)
"Jako rodiče bychom se měli postarat o to, aby děti trávily volný čas smysluplně, protože před obrazovkou žijí nepravým životem, jejich fantazie nemůže tvořivě pracovat, a proto se ani plně nerozvíjí jejich osobnost." (179)

Televize snižuje schopnost vyjádřit vlastní pocity a myšlenky, což je nutné pro rozvoj osobnosti (a někdy to i léčí).

Mluvit s dětmi o tom, co viděly v televizi - vidí, že nejsou před obrazovkou samy, mají si o tom s kým popovídat. Probrat s nimi program, dívat se nanejvýš 2x v týdnu, aby si nezvykly na pravidelné dívání. (180)

Možno i říci: "Tenhle film dělá lidi zlé a ty by ses později mohl stát také tak zlý." Nebo říci, že už se dítě dívalo v týdnu dost a má málo času na hraní. (181-82)

"Když naše děti sledují jeden pořad za druhým, hloupnou; více než dva půlhodinové pořady za sebe jsou bezpochyby škodlivé." (182)
"Dítě musí i v zákazu pocítit bezpečí ze starostlivosti rodičů." (182)

Nenechat vyvinout "televizní náruživost". Platí samozřejmě i pro video a kino. (183)

(Irmgard Haasová: Ostatní děti smějí všechno, Praha, Portál 1991)