V samotě (Jacques Philippe)

Jestliže máme dojem, že jsme v modlitbě ještě příliš zaměřeni na sebe, nijak se tím netrapme. Projevme jednoduše Bohu svou touhu milovat ho čistou a nezištnou láskou a s důvěrou se mu úplně odevzdejme, neboť on se už postará, aby nás očistil. Kdybychom to chtěli zvládnout vlastními silami, rozlišit v sobě čisté od nečistého a zbavit se předčasně onoho koukolu, byla by to čirá domýšlivost a riskovali bychom, že s ním vytrháme i dobré obilí (srov. Mt 13,2O-34). Nechme jednat Boží milost, spokojme se tím, že setrváváme v důvěře a budeme trpělivě snášet chvíle vyprahlosti, které na nás Bůh určitě dopustí, aby očistil naši lásku k němu. (16) ...

Pokorný člověk rád uzná, že není ničím, protože Bůh je pro něho vším. Svou ubohost nepokládá za drama, ale za šanci, neboť umožňuje Bohu projevit, jak je milosrdný. (17) ...

V samotě a v tichu před Bohem se člověk naopak ocitne sám a bez opory tváří v tvář sobě a své ubohosti. Ale ubohost si přiznáváme jen velmi těžko, proto máme přirozený sklon utíkat před tichem. V modlitbě srdcem není možno uniknout před tímto prožitkem ubohosti. (17) ...

Jenže právě takové důvěryplné a radostné přiznání slabosti je pramenem všech duchovních dober: "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království." (Mt 5,3) (17)

(Jacques Philippe: Čas pre Boha Vydavateĺstvo Serafín, Bratislava 1993, 16-17)