Vychloubač - chléb náš vezdejší

Je Bůh vinen tím, že mnoho lidí nemá svůj vezdejší chléb?
Ne, vinu mají sobci, kteří druhým lidem chléb upírají.
______________________

Jedna čtyřicetiletá Berlíňanka vypráví:

Můj muž není zlý, nepije a nedělá nic špatného. Rád se však vychloubá. Od naší svatby nemám klid, stále žijeme v nouzi a tísni a exekutor je u nás stálým hostem. Jakmile někdo zazvoní, mám strach, že to bude zase někdo, kdo chce své peníze. V noci samou starostí nespím. Musím myslet na děti, které často nemají ani dost jídla.

Můj muž nemá sice nějaké závratné příjmy, ale přece bychom mohli vyjít. Ale protože se chtěl ukázat, musel si koupit auto, které daleko přesahuje jeho možnosti. Nemohl ho zaplatit a nadělal dluhy. Každý den jezdí se svou limuzínou do úřadu jako nějaký generální ředitel, jen aby se pochlubil. Celý jeho výdělek pohltí auto. A tak dluhy stále rostou.

V poledne chodí na oběd do restaurace a my můžeme doma hladovět. Náš chlapec ho často prosí: „Tati, prodej přece to velké auto, přivedeš nás tím do neštěstí!“

On na to ovšem nemyslí, myslí jen na to, jak vypadá před svým okolím. Co by řekli spolupracovníci, kdyby přišel bez auta? Měli by z toho radost a posmívali by se mu. A to by neunesl. Ale že doma už není ani trochu radosti, to je mu úplně jedno.

Takoví sobci existují v mnoha rodinách a projevují se v různých oblastech života. Každý z nás by se měl toho, kdo je mu nejblíž, zeptat: "Nepatřím také já k takovým egoistům?“

Se svolením zpracováno podle knihy:
Příběhy psané životem, Pierre Lefevre,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno.