Zdůrazněme (Józef Augustyn)

Zdůrazněme, že dítě nemá povinnost důvěřovat rodičům. Jeho důvěra je jedině odpovědí na důvěru rodičů k němu. Rodiče ztrácejí důvod, aby mohli vyžadovat důvěru dítěte, když mu dají pocítit, že mu sami nevěří. Důvěra mezi lidmi je vzájemným darem. Důvěra vzbuzuje důvěru, strach vzbuzuje strach. Kdo chce získat důvěru, musí druhého přesvědčit (ze začátku ne slovy), že má skutečný zájem o jeho dobro, má ho rád bezpodmínečně a chce mu nezištně pomáhat. Především rodiče odpovídají za důvěru mezi nimi a dítětem, zejména dokud je dítě malé. Oni vytvářejí atmosféru mezi nimi a dítětem. Důvěru nelze na nikom vynutit, ani na dítěti ne.

Kdyby rodiče dítěti nedůvěřovali a chtěli mít pod kontrolou všechny jeho osobní záležitosti, vztahy s vrstevníky atd., pak by lhaní dítěte bylo obranou jeho vlastní dětské nezávislosti. Má-li z dítěte vyrůst dospělý člověk, musí mít svůj prostor nezávislosti, přiměřený svému rozvoji a věku. Rodiče by měli přihlížet bedlivě, s velkým porozuměním a přízní, jak si v něm vede. Dítě se pomocí drobných chyb učí používat vlastní svobodu. Když dítě svobodu zneužije, měli by si s ním rodiče upřímně promluvit. Ve zvláštních případech a nakolik je to vhodné, by mělo dítě nést i důsledky. Jen tak se naučí, že svoboda není svévole, ale postupné přijímaní odpovědnosti za všechno, co má na starosti.

Když se budou rodiče pokoušet přimět dítě k pravdomluvnosti pomocí nějaké vnější soustavy sankcí a trestů, jeho nedůvěra se může ještě více prohloubit. Lži se mohou stát rafinovanější a přiznání se k pravdě poslouží jako určité podkuřování rodičům. Takový vývoj by vážně ohrozil mravní postoj mladého člověka. Dětské lhaní je pro rodiče výzvou a zvláštním popudem, aby si sami vystavili účet svědomí, zda sami neutíkají ke lhaní ve vzájemném vztahu, v zaměstnání, v náboženském a společenském životě. Kdyby byl život rodičů poznamenán polopravdami či přímo lží, nebylo by divu, že děti začínají kopírovat jejich životní styl. Naplnila by se jedině moudrost starého přísloví: Jablko od stromu daleko nepadne.

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 113-14)

…
Mohu dítě tělesně trestat? Není to porušení jeho osobní důstojnosti ?

Každá forma trestu, také tělesný trest, je určitým znakem sloužícím ke sdělení jednoznačného citového obsahu. Musíme trestat pedagogicky, trest by měl dítěti ukázat negativní důsledky jeho činů. Když trestáme, není důležitá jen forma trestu - trest používáme jako symbol. Každé potrestání dítěte má být motivováno láskou k němu. Pokud má trest splnit v životě dítěte svou úlohu, nesmí ohrožovat citovou vazbu mezi ním a rodiči. V trestu by mělo dítě vycítit starost rodičů o jeho budoucnost, a nikoli hrozbu odmítnutí a zavržení. Účinný trest je vyměřen s láskou. Dítě má zažít nejen bolest trestu, ale také lásku s ním spojenou. Já kárám a trestám ty které miluji (Zj 3,19) - píše "svědek věrný a pravý" církvi v Laodiceji. Tato Boží pedagogika je nejvyšším vzorem pro rodiče a vychovatele.

Jakákoli forma trestu bude mít na dítě negativní dopad, když bude chybět silná citová vazba mezi ním a rodičem, - bude-li chybět láska. Láska působí, že trest má pozitivní vliv na citový a mravní vývoj dítěte, a jedině ona vlastně opravňuje rodiče k použití trestu. Nedostatek lásky k dítěti odebírá rodičům právo dítě trestat. Trest bez lásky jen prohlubuje zranění, které způsobil předchozí nedostatek lásky. Jedině pozitivní vztah k dítěti, pochopení pro jeho potřeby, touhy a záliby může rodičům pomoci vyjít dítěti vstříc v jeho rozpacích a bezradnosti, které se projevují lhaním či jiným nevhodným chováním. Forma trestu musí být také přizpůsobena věku dítěte a stupni jeho citového rozvoje. Trest také nesmí dítě pokořovat a urážet jeho zdravou hrdost, ale má ho učit větší odpovědnosti za sebe a za svůj život.

Nezapomeňme, že trest nemůže být nedůležitějším nebo dokonce jediným výchovným prostředkem. Nasazení trestu je pouhé nutné zlo. Je to negativní působení. Pro dítě se trest sám o sobě nemůže stát zdrojem pozitivní motivace. Může být jen určitým varováním. Má dítěti pomoci uvědomit si hranice své nezávislosti a negativní důsledky jejich překročení. Trest má také probouzet mravní cit dítěte.

Aby trest splnil svůj výchovný účel, musí být přímo úměrný velikosti provinění. Děti mají nezvykle vyostřený smysl pro spravedlnost. Proto také poměrně lehce přijímají přiměřený trest. Nespravedlivým trestem se cítí ukřivděné a chápou ho jako určitou pomstu ze strany dospělých. Nadměrné trestání vede k tomu, že jednotlivé tresty již žádný další pozitivní účinek nemají, i když jsou spravedlivě vyměřené. (115-16)
(...)
Trestané děti na jedné straně potlačují projevy vzpoury proti rodičům a vychovatelům, ale na druhé straně nechávají průchod pocitům pomsty vůči slabším vrstevníkům nebo zvířatům. Právě v bezmyšlenkovitém trestání lze nejednou najít hlavní příčinu dětské krutosti. Dětská krutost je obvykle velmi zlou předpovědí do budoucna. Napovídá, že dítě bude postupovat násilně a brutálně i v dospělém životě. (117)

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 115-17)