Známe-li svaté, známe lépe Boha (Louis Evely)

Lidé, kteří mají smysl pro úspornost, se zeptají, proč nemáme jít vždy přímo k Bohu, když Bůh jedná sám. Jen nekonečný počet svatých nám dovoluje odhalit nekonečnou rozmanitost vynalézavé Boží dobroty. Známe-li svaté, známe lépe Boha. Je jich jistě všech zapotřebí, aby ukázali všechno bohatství Božího srdce.

Svatí dokončují na svém těle, co chybí utrpení Kristovu“ (Kol 1,24). Co chybělo? Ježíš žil jenom jeden lidský život, krátký život, pouhých třiatřicet let. Nemohl být zároveň otcem nebo matkou, vojákem, králem, bohatým mladíkem, karmelitánem, továrním dělníkem, ošetřovatelkou, galejníkem atd. Ježíš však toto všechno může prožívat prostřednictvím těch, kdo tím vším jsou a kdo jsou ochotni dát se jím zaplavit. V tom, co milujeme u svatých, není nic, co by nebylo z Boha, co by jim nebylo Bohem dáno. Oni mu však dali nekonečné množství doplňujících lidských životů. Dějiny svatých jsou dějinami toho všeho, co Bůh dokázal udělat z nízkosti a slabosti svých služebníků. Boha vidíme v jeho svatých. (113)

…

A na galejích. Když je sv. Vincenc ustanoven kaplanem na galejích, zmocní se ho, jako obvykle, důstojníci, protože si představují, že byl ustanoven pro ně. Sv. Vincenc však trvá na svém, chce vidět galejníky. Důstojníci mu to vymlouvají, říkají mu, že je to úplně zbytečné, protože jsou to divoká zvířata, pro něž nelze nic udělat. Vincenc trvá na svém. Důstojníci berou své voňavky, aby nemuseli dýchat strašný pach v podpalubí. A pak vedou světce dolů.

Vincenc tam vstoupí. Vidí, jak se k němu zvedají desítky, ba stovky bestiálních, nenávistných, divokých, výhružných tváří, a slyší rouhání.

Dívají se na něho. On se dívá na ně a vidí.
Jeden galejník je docela blízko. Vincenc se k němu nakloní, vezme do rukou jeho řetěz a potěžkává jej. „Jak je těžký“, říká. „Nikdy ti jej nesnímají? A tvé veslo, jak s ním můžeš pohybovat? Ale ty jsi raněn! Dovol, abych Tě obvázal!“ A Vincenc ho obváže, pláče nad ním a líbá ho. A jeho soused volá na světce s naivní pýchou barbarů: „A co já? Podívej se na moje veslo, na můj řetěz, na mé rány!“ Světec přechází od jednoho ke druhému, pláče, líbá řetězy, líbá rány, uctívá je a sténá. A když dokončil obchůzku lodi, rozhostilo se nadpřirozené ticho.

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 170-71)