2. Katolická církev a sekty

z knihy Sekty jako pastorační problém i úkol , vydal(o): Pastorační středisko Praha

Porovnáme-li postoje, které se vůči sektám[1] objevují v různých církvích, najdeme různé typy postojů, které můžeme roztřídit do tří skupiny:
religionistický - který sektu zkoumá z hlediska dějin náboženství a zajímají ho tedy souvislosti té které sekty s jinými náboženskými společnostmi a náboženskými fenomény v historii.

pastorační - který se zajímá o vliv sekt na život věřících i nevěřících, o otázky péče o ty, kdo do sekty odcházejí, vracejí se z ní nebo jsou poškozeni životem v sektě.

bojovný - který se realizuje v boji proti sektám, v jejich difamaci a velmi působivým varováním před sektami a který má někdy v sektě náhradní cíl či motiv své existence.

Katolická církev ve svých oficiálních projevech i v převažující praxi zaujímá vůči sektám postoje, které bychom nazvali religionosticko - analytické a pastorační. Tedy snaží se sekty rozlišit, poznat jejich původ a skutečné cíle i metody jejich práce. Je-li to jen trochu možné, snaží se o komunikaci, pokud ovšem tato není zneužívána sektou k matení eventuálních zájemců o ni. Dále se pokouší o duchovní a teologické rozlišení. A snaží se také chápat sektu jako pastorační výzvu, na níž je třeba hledat vhodné odpovědi. Pokud jde o oficiální prameny, není žádný „protisektářský“ celocírkevní dokument na úrovni encykliky. Buď jsou kritizovány nebo hodnoceny porůznu jednotlivé prvky života sekt (například reinkarnace[2], nebo východní meditace[3], magie[4]), nebo je zkoumán výskyt sekt a jejich působení.[5] Tím ovšem není řečeno, že by se v katolické církvi nevyskytli jednotlivci nebo skupiny, které bojují proti sektám s razancí a nesnášenlivostí, ve které si nijak nezadají se způsoby jednání skutečných sekt. Protože je ale katolická církev velká a po celém světě rozšířená a má určité klidné sebevědomí, plynoucí mimo jiné z její dvoutisícileté historie, nemívá ze sekt jakési akutní pocity ohrožení a vnímá spíš jednotlivé lidi, sektami ohrožené nebo poškozené, než sekty jakožto celek, který by byl vážným protivníkem. Kromě toho poměrně jasné a pevné vymezení nauky katolické církve a trvání na jejím přijetí všemi členy církve je samo o sobě odmítnutím jiných učení a systémů a staví vyznavače sekty vlastně mimo své vlastní řady. Přesto existuje několik dokumentů, které se v širším měřítku zabývají tématikou sekt a esoterických hnutí a ačkoliv byly určeny pro lokální použití, našly dost široký ohlas za hranicemi svého původního určení. Je to jednak pastýřský list kardinála Danneelse Kristus nebo Vodnář[6], dále pastýřský list toskánských biskupů o magii a satanských obřadech.[7]

Lze charakterizovat základní postoje, které se uplatňují v polooficiálních a oficiálních pohledech v katolické církvi na sekty a esoterické skupiny:
- nedémonizovat
- nedat se sektou fascinovat
- rozlišovat
- agere contra
- přijímat existenci sekt jako výzvu k lepší evangelizační a pastorační práci
- nesnít o zákazu sekt
Na základě těchto základních postojů a v duchu polooficiálních i oficiálních dokumentů katolické církve[8] budeme v dalších článcích uvažovat o problematice sekt, a lidí, jimi zasažených z pastoračního hlediska.