Bohu se nejvíce podobáme, když prokazujeme dobro těm, kteří nám to nemohou oplatit... - archív citátů

Sekce: Knihovna

papež František

Modlitba Davida

z knihy O modlitbě - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Radio Vaticana

V našem cyklu katechezí o modlitbě se dnes setkáme s králem Davidem. Od chlapeckých let miláček Boží byl vybrán k jedinečnému poslání, jež má ústřední místo v dějinách Božího lidu a samotné naší víry. V evangeliích bývá Ježíš vícekrát nazýván „Synem Davidovým“. Narodil se totiž jako on v Betlémě. Z Davidova pokolení podle příslibu vzejde Mesiáš: Král, který je naprosto podle Božího srdce, dokonale poslušný Otci a věrně naplňuje Jeho plán spásy (KKC, 2579).

Davidovy životní osudy začínají na stráních kolem Betléma, kde pase stáda svého otce Jesseho. Je ještě chlapcem, posledním z řady mnoha sourozenců, a když prorok Samuel na Boží pokyn přijde hledat nového krále, zdá se, že jeho otec na svého nejmladšího syna zapomněl (srov. 1 Sam 16,1-13). Pracoval na čerstvém vzduchu, představujeme si, že měl rád vítr, hlas přírody a sluneční paprsky. Jedinou průvodkyní jeho duše byla citera, na kterou během dlouhých dnů v samotě rád hrál a zpíval Bohu. A uměl také zacházet s prakem.

David je tedy především pastýř: muž starající se o živé tvory, které chrání před nebezpečím a pečuje o jejich obživu. Až se bude David starat z Boží vůle o lid, nebude jeho jednání přiliš odlišné. A proto se v Bibli často vyskytuje obraz pastýře. I Ježíš se označuje za dobrého pastýře. Jeho jednání se liší od jednání toho, kdo najatý za mzdu. Nabízí za ovce svůj život, vede je a každou zná jménem (srov. Jan 10,11-18).

Ze svého řemesla se David naučil mnohému. Když mu tedy prorok Nátan vytkne jeho těžký hřích (srov. 2 Sam 12,1-15), David ihned pochopí, že byl špatným pastýřem, okradl jiného muže o jedinou milovanou ovečku, přestal být pokorným služebníkem, nakazil se zpupností a stal se pytlákem, který vraždí a loupí.

Druhý charakteristický rys Davidova povolání je jeho básnické nadání. Z této drobnosti lze vytušit, že David nebyl obhroublý, jak se často může stát tomu, kdo je dlouho nucen žít v izolaci od společnosti. Je naopak citlivý, miluje hudbu a zpěv. Citera jej provází neustále. Někdy zpívá Bohu hymnus radosti (srov. 2 Sam 6,16), jindy dává průchod  nářku nebo vyznává vlastní hřích (srov. Žl 51,3).

Svět, který pozoruje, není němá scéna. V odvíjejícím se dění objímá svým pohledem obrovské tajemství. Právě odtud se rodí modlitba, totiž z přesvědčení, že život není něčím, co nás míjí, nýbrž úžasným tajemstvím, které v nás budí poezii, hudbu, vděčnost, chválu anebo bědování a úpěnlivou prosbu. Když někomu tato poetická dimenze chybí, jeho duše se belhá. Proto spatřuje tradice v Davidovi velikého tvůrce žalmů. Ty jsou v záhlaví často výslovně připisovány izraelskému králi a vztahují se k některým více či méně ušlechtilým činům jeho života.

David má jedno přání: být dobrým pastýřem. Někdy dokáže být na výši tohoto úkolu, jindy méně, avšak to na čem v kontextu dějin spásy záleží, je proroctví, které pronáší o jiném Králi, jehož je pouhou zvěstí a předzvěstí.

Podívejme se na Davida a přemýšlejme o něm. Byl světec i hříšník, pronásledovaný i pronásledovatel, oběť i vrah, což je rozpor. David byl to všechno. I my ve svém životě často zaznamenáváme protiklady. Všichni lidé ve svém životě hřeší nedůsledností. Davidův život má jednu červenou nit, která dává všemu dění jednotu, a tou je jeho modlitba. Je to hlas, který nikdy neumlká. Světec David se modlí, hříšník David se modlí, pronásledovaný David se modlí, pronásledovatel David se modlí, oběť David se modlí a modlí se vrah David. Modlitba je pojítkem jeho života. Ať už se nese v jásavém či bědujícím tónu, vždycky je modlitbou, která mění pouze melodii. A takto nás David učí plně navazovat dialog s Bohem: radost i vina, láska i bolest, přátelství i nemoc. Všechno se může stát slovem, adresovaným Tomu, který nám naslouchá neustále.

David, který zakusil samotu, ve skutečnosti nikdy nebyl osamocen! A to je podstatná moc modlitby v každém, kdo jí ve svém životě dává prostor. Modlitba zušlechťuje a David je šlechetný, protože se modlí. Když se stane vrahem, modlí se, a díky modlitbě se mu opět vrátí šlechetnost. Modlitba je s to zajišťovat vztah s Bohem, který je člověku opravdovým Druhem na cestě, uprostřed tisícera životních strastí, v dobrém i zlém. Vždycky však modlitba. Děkuji, Pane. Bojím se, Pane. Pomoz, Pane. Odpusť, Pane. Velká je Davidova důvěra, když prchá před pronásledováním, ale nedovolí, aby se jej někdo zastával: „Když mne Bůh pokořil, ví proč.“ Ušlechtilost modlitby nás ponechává v rukou Božích. Tyto ruce probodené láskou jsou jediné bezpečné ruce, které máme.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Pondělí 2. 2. 2026,Pondělí Svátek Uvedení Páně do chrámu

Mal 3,1-4; Žid 2,14-18

Komentář k Lk 2,22-40: Žena vysokého věku, prorokyně Anna, stojí v příběhu jaksi v pozadí. „Přišla tam právě v tu chvíli“. Není to snad cílem každého z nás? Ona je jakoby obrazem našeho evropského křesťanství (starého a unaveného), které přesto stále svědčí…

Zdroj: Nedělní liturgie

Svatoblažejské požehnání (3.2.)

(1. 2. 2026) Na svátek sv. Blažeje (3. února) je možné udílet tzv. svatoblažejské požehnání...

Přímluvy 4. neděle v mezidobí, cyklus A / 1. 2. 2026

(30. 1. 2026) Povzbuzeni důvěrou, že Bůh zjednává právo utlačeným a dává chléb hladovým,[1] předložme mu naše modlitby:

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)
(30. 1. 2026) Svátek Uvedení Páně do chrámu (2.2.) se lidově nazývá Hromnice. Tento den se slaví i Světový den zasvěcených osob.

Byl odsouzen k smrti zastřelením, byl deportován na Sibiř: Fjodor Michajlovič Dostojevskij (+ 28.1. 1881)

(27. 1. 2026) Říká-li se, že člověk v životě neumírá jen jednou, pak to obzvlášť platí pro život ruského spisovatele Dostojevského,…

Den památky obětí holocaustu 27.1.

(26. 1. 2026) Holokaust - holocaust - šoa - genocida - znamená systematické pronásledování vyvražďování Židů za Druhé světové války.…

Neděle Božího slova - vždy 3. neděle liturgického mezidobí

Neděle Božího slova - vždy 3. neděle liturgického mezidobí
(24. 1. 2026) Vždy 3. neděle liturgického mezidobí je v církvi věnována „slavení a šíření Božího slova a úvaze nad ním“.

Obrácení svatého Pavla (svátek 25.1.)

(24. 1. 2026) Pavlovo setkání s Kristem na cestě do Damašku způsobilo v jeho životě doslova revoluční obrat. Kristus se stal smyslem…