Nesmíme se nikdy mstít za utrpěnou urážku, byť by byla sebevíce ponižující. - archiv citátů

12.4.2016, papež František (Jorge Mario Bergoglio) , Austin Ivereigh (Foto: z knihy Papež reformátor)

Jak Bůh povolal papeže Františka v jeho 17 letech

Jak Bůh povolal papeže Františka v jeho 17 letech

Věděl jsem, že to musím udělat.
Tyhle věci cítíte, ale nevíte, co znamenají…

Bůh se s Jorgem „poprvé spojil“ 21. září 1953, šest týdnů před jeho sedmnáctými narozeninami. Začínalo jaro a Buenos Aires rozkvetlo purpurovými žakarandami. Byl na cestě za svou přítelkyní a za kolegy z Katolické akce a spolužáky, aby oslavili Den studentů. Když procházel po Avenida Rivadavia, kolem baziliky svatého Josefa, kterou tak dobře znal, pocítil nutkání vejít dovnitř. „Vstoupil jsem, protože jsem věděl, že to musím udělat. Tyhle věci cítíte, ale nevíte, co znamenají,“ řekl později.

Rozhlédl jsem se, bylo září, možná devět hodin ráno, a uvnitř bylo šero. Uviděl jsem přicházet kněze. Neznal jsem ho, nepatřil k duchovním naší farnosti. Posadil se do jedné ze zpovědnic, první vlevo od oltáře. Nevím přesně, co se stalo potom. Měl jsem pocit, jako kdyby mě někdo zezadu popadl a dovedl ke zpovědnici. Podle všeho jsem mu všechno řekl, zpovídal jsem se… ale nevím, co se dělo. Když jsem se vyzpovídal, zeptal jsem se kněze, odkud je, protože jsem ho neznal. Odpověděl: „Jsem z Corrientes a bydlím tady nedaleko v domově pro kněží. Občas sem chodím celebrovat mši.“ Měl leukémii a následující rok zemřel.

V tu chvíli jsem věděl, že musím být knězem. Byl jsem si tím naprosto jistý. Nešel jsem už za ostatními, ale musel jsem se vrátit domů, protože to na mě nesmírně dolehlo. Dál jsem studoval a dělal všechno jako normálně, ale teď už jsem věděl, kam mířím.

Zbožné povolání je „volání Boha k srdci, které toto volání vědomě či podvědomě očekává“, poznamenal kdysi Bergoglio. Přijal je nejen jako Boží vůli vůči němu, ale také jako svoji nejvnitřnější touhu, přestože Bůh – když se rozhodl před ním – to věděl dřív než on. Ze tří cest volby podle kritérií svatého Ignáce byl tohle jasný příklad první cesty: kdy prostě víte. V dopise z roku 1990 napsal, že to byl podobný zážitek, jako když vás shodí kůň.

Více než rok doma nic neřekl a zatím podstupoval, co nazýval „náročným duchovním směřováním“ se zpovědníkem, jehož potkal v bazilice, otcem Duartem Ibarrou, až do doby, kdy ten následujícího roku zemřel ve vojenské nemocnici.

Nebudu knězem v kostele.
Chci do slumů.

V té době pracoval s Oscarem Crespem v chemické laboratoři Hickethier- Bachmann na rohu Santa Fe a Azcuénagy a občas si přivydělával jako vyhazovač v tango barech. Crespo vzpomíná, jak mu jednoho dne Jorge řekl: „Dodělám s vámi střední školu, nebudu však chemikem, ale knězem. Nebudu ale knězem v kostele. Budu jezuitou, protože chci ven, do villas (slumů), chci být mezi lidmi.“

Tato slova vypovídají o mnohem větší jistotě, než jaká vyplývá z vlastních Bergogliových vzpomínek. Přestože věděl jistě, že chce být knězem, nebyl si zcela jist, kterým směrem se vydat, jak vzpomíná v roce 2010. Crespova výpověď naznačuje, že Bergoglio měl v hlavě určitou představu, ale zdaleka to nebyl jasný plán. Až do doby, kdy nastoupil do semináře, neznal žádné jezuity, pouze salesiány a dominikány. Pro dítě nižší střední třídy z Flores nebylo snadné zaklepat na dveře tehdy velikého a úctyhodného řádu, o němž se říkalo, že přijímá jen nejvzdělanější, většinou absolventy svých soukromých škol.

„Uplynulo několik let, než pozvání a rozhodnutí byly definitivní,“ řekl papež František mladým lidem. „Byla to léta úspěchů a radosti, ale také nezdarů a slabosti … Avšak i v nejtemnějších chvílích hříchu a nezdaru jsem hleděl na Ježíše Krista a on mě nikdy neopustil.“

Osobní Krédo, které si sepsal
těsně před vysvěcením na kněze

Při přípravě na vysvěcení Bergoglio podstoupil osmidenní duchovní cvičení. Byla to možnost projít celý svůj život až do současnosti a setkat se s Bohem, který je ve všem skrytý, poděkovat za milost, které se mu dostalo, a požádat za odpuštění za tu, kterou odmítl. Vzpomíná, jak si při modlitbách „velké spirituální síly“ zapsal osobní krédo („věřím“).

  • Chci věřit v Boha Otce, který mě miluje jako dítě, a v Ježíše, Pána, který prodchnul můj život svým Duchem, aby mě rozveselil a dovedl mě do věčného království života. 
  • Věřím v církev.
  • Věřím v příběh svého života, který byl prodchnut milujícím Božím zrakem, jenž se onoho jarního dne dvacátého prvního září zjevil a pozval mě, abych Ho následoval.
  • Věřím ve svoji bolest, která je bezvýznamná kvůli sobectví, do něhož se utíkám.
  • Věřím v lakotu své duše, která chce brát, aniž by dávala.
  • Věřím v dobrotu ostatních a v to, že je musím milovat beze strachu, aniž bych je zrazoval, a nikdy nehledět na vlastní bezpečí.
  • Věřím v náboženský život.
  • Věřím, že si přeji hodně milovat.
  • Věřím v trýznivou smrt každého dne, před níž utíkám, ale jež se na mě směje a zve mě, abych ji přijal.
  • Věřím v Boží trpělivost, dobrou a vítanou jako letní noc.
  • Věřím, že otec je s Pánem na Nebesích.
  • Věřím, že otec Duarte je tam také a přimlouvá se za mé kněžství.
  • Věřím v Marii, svoji Matku, že mě miluje a nikdy mě neopustí.
  • A věřím v překvapení každého dne, v němž se projeví láska, síla, zrada a hřích, které budou stále se mnou až do onoho posledního setkání s tou nádhernou tváří, již neznám, jež mi stále uniká, ale kterou chci poznat a milovat. 
    Amen

Toto vtipné krédo ukazuje, jak hluboce se tehdy cítil být jezuitou, jedním z těch, kteří – jak jezuité říkají – jsou „zkažení a povolaní“. V předvečer vysvěcení měl všechny tři věci, které člověk nejvíc potřebuje, aby se rozvíjel: vědomí, že je milován, smysluplnou činnost a budoucnost, v niž může doufat. Nacházel se ve stavu, který svatý Ignác nazývá útěchou, kdy srdcem cítil přítomnost Boží a vnímal esenciální dobrotu světa.

Našel jistotu,
že Duch svatý ho vede domů, k Bohu

Vědomí vlastní hříšnosti – dřeň sobectví a lakoty – ho vedlo nikoli k sebelítosti, ale k hlubšímu přesvědčení, že Bůh o něho láskyplně pečuje. Také naprosto nepochyboval, ani patnáct let po oné události, že byl onoho jarního dne 1953 vyvolen. Přes ztrátu otce a svého zpovědníka se necítil opuštěný. Po desetiletí každodenních modliteb, mší, noření se do bible, zpytování svědomí a sezení před svátostí si byl stále hlouběji vědom, že ho vedou ti, které už nemůže vidět a jichž se už nemůže dotknout. A v časech zvratů v katolickém světě se naučil věřit církvi a náboženskému životu, našel jistotu, že Duch svatý pracuje skrze ně, aby ho přivedl domů, a konečně k Bohu.

Se svolením zpracováno podle  knihy:
Ivereigh Austin, Papež reformátor,
kterou vydalo nakladatelství  Triton.
Redakčně upraveno

 

 


Papež František - reformátor - biografie

O knize: Kniha je široce pojatá a propracovaná biografie papeže Františka. Odkrývá dříve nepopsané podrobnosti  ze života tohoto netradičního papeže. Podává plastický obraz papeže, takže čtenář na základě četby této knihy jasně pochopí současná papežova východiska, akcenty a priority.

Tato podrobná a důkladná biografie osvětluje v podstatě neznámé souvislosti: vliv argentinského nacionalistického hnutí na papeže Františka a inspiraci prvními jezuitskými misionáři; jeho radikální prosazování církve pro chudé; vizionářský, ale kontroverzní způsob vedení argentinských jezuitů a dech beroucí způsob, s nímž balancoval na hraně během vojenské diktatury. Tato monografie také podrobně popisuje období velké frustrace, kdy byl Jorge Mario Bergoglio odstaven od všech jeho mnohých aktivit, zbaven všech funkcí a poslán de facto do vyhnanství. 

Kniha na základě primárních zdrojů a desítek rozhovorů s jeho současníky následně popisuje jeho pozoruhodné působení jako biskupa a arcibiskupa. Díky hluboké analýze a mimořádnému vhledu vzniká napínavý příběh člověka a jeho putování křižovatkami víry a politiky. Papež reformátor je vyčerpávajícím popisem vzniku radikálního papeže.

Kniha je navíc vybavena důkladným a obsáhlým rejstříkem, který čtenáři pomůže orientovat se vždy ve všech zmiňovaných reáliích, faktech a osobách.

O autorovi:  Austin Ivereigh je britský spisovatel a novinář, komentátor církevních a politických témat. Vystudoval Oxfordskou univerzitu, kde získal titul PhD. Jeho články pravideně vycházejí v jezuitském časopisu America a mnoha dalších periodikách. Jako katolický komentátor se často objevuje v britských médiích, především na televizních kanálech BBC, Sky, ITV a Al Jazeera.

Papež František – dostupná literatura

Související texty k tématu:

Povolání
Co ne/znamená ´Osobní povolání´ 
Povolání (soubor textů)
Může Bůh použít i mě?
Povolání ke kněžství nalezl v cele Gestapa
Ježíš nedovolil všem, aby ho následovali 
Odkud se u Ježíše bere náklonnost k rybářům?
Povolávání Matoušů, aneb dynamika Božího povolání a lidské odpovědi
Volba povolání: buď špionem USA, nebo knězem... 
Všeobecné povolání křesťanů ke svatosti
Týden modliteb za duchovní povolání

Duch svatý  
Bez Ducha svatého by křesťanství bylo jen hřbitovem
Duch svatý nás činí odvážnými
Duch svatý a karma
Duch svatý není něco
Duch svatý uzdravuje ze stresu a z rutiny
Kdo je Duch svatý? Symboly Ducha
Kdo v křesťanovi působí pokoj, lásku a radost? Duch svatý!
Naše slabost nám nebrání, být otevření Ježíšovu Duchu...

Kněží - životní osudy
Bože, že já blbec nejsem normální člověk!
Facka za rozhodnutí ke kněžství
Josef Toufar
Proti totalitám lze bojovat i jinak než mečem
Mé kněžské začátky na Šumavě za komunistů 
Kněz ve vřavě bitvy muže proti muži 
Na kněžství mě lákala světovost církve 
Kaplan NY hasičů, který zahynul při teroristickém útoku 
Čtyři kaplani - ve víru války
- Další texty o životě různých kněží

O kněžství obecně
- Jak chápat význam (Ježíšova) kněžství
Kněz nesmí být funkcionářem či provozovatelem
Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze 
Tři druhy únavy kněze
Co s novoknězem ve farnosti?
Co věřící očekávají od kněží
Kněz je nejprve bratrem ve víře
Kněžství, kněz (soubor textů)
Křížová cesta k Roku kněží
Muž s probodeným srdcem
Na kněze lpící na majetku je smutný pohled
- Další texty o kněžství

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 29.6. slavnost sv. Petra a Pavla

Sk 12,1-11; 2 Tim 4,6-8.17-18;

Komentář k Mt 16,13-19: Pán předává klíče teprve po Petrově odvážném vyznání. Používání těchto klíčů je spojeno s odpovědností, odvahou a láskou. Budu víc myslet na Petrova nástupce.

Zdroj: Nedělní liturgie