Nesmíme se nikdy mstít za utrpěnou urážku, byť by byla sebevíce ponižující. - archiv citátů

25.4.2006, Oto Mádr

Na kněžství mě lákala světovost církve

Část zajímavého rozhovoru s Otou Mádrem, kterého biskup nechtěl vysvětit na kněze kvůli zdravotnímu stavu. On pak ale přežil komunistické lágry, ilegální činnost, většinu svých kolegů a do své smrti (2011) aktivně působil v církvi. Rozhovor je převzat z knížky historika Vojtěcha Vlčka „Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel“, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.


Narodil jste se v době první světové války. Jak vzpomínáte na své dětství?

Přišel jsem na svět 15. února 1917 do poněkud netypické rodiny. Tatínek pocházel z Hané a vyučil se tesařem. Jako voják rakouské armády prodělal tyfus, částečně ochrnul a žil v Invalidovně v Karlíně jako vojenský invalida. Maminka pocházela z početné rodiny z východních Čech. Pracovala u různých rodin v domácnosti. Poznali se s tatínkem až jako zralí lidé kolem čtyřicítky, a proto jsem zůstal jedináček. Tatínek pak dostal trafiku. Maminka byla dost schopná a aktivně se účastnila katolického života v Praze.
 
První vzpomínku na svět mám těsně po válce, když se vrátil bratranec legionář z Itálie a měl krásnou uniformu. Také si vzpomínám z útlého dětství, že jsme s rodiči navštívili vojenskou přehlídku u Invalidovny, jíž se zúčastnil prezident Masaryk. Projel kolem seřazených vojáků na koni a zmizel z dohledu. Upřímně řečeno, byl jsem z toho trochu zklamán, a tak mi rodiče koupili nafukovací balónek. Zašli jsme do kostela v Invalidovně, kde jsem jej, zaujat pozorováním chrámových prostor, z nepozornosti pustil z ruky a on se vznesl ke stropu. To bylo neštěstí! Dal jsem se do pláče, ale maminka a kmotřička mě uchlácholily, abych jej věnoval jako dárek Ježíškovi. Byl to začátek mé cesty k Němu.



Kdy jste začal uvažovat o kněžství?

Už na gymnáziu jsem to bral jako svou přirozenou životní cestu. Máti mi tehdy opakovala: „Chceš-li být knězem, tak jím buď, ale pořádným.“ Po válce totiž bylo mnoho odpadlých, někteří kněží se ženili, odcházeli k Československé církvi apod. Na kněžství mě lákala světovost církve a misie. Také mě zaujalo mučednictví křesťanů v Mexiku a Rusku, kde tehdy probíhalo masové pronásledování. Vnímal jsem to jako výzvu pro svou životní cestu.

Maturoval jsem v roce 1936 a hned se přihlásil do semináře. Neměl jsem ještě pevnou představu o svém působení, pouze jsem věděl, že chci jako kněz sloužit Pánu Bohu, jak on bude chtít. Díky tomu jsem se pak necítil v různých životních peripetiích zklamán.



Jak poznamenala vaše studia druhá světová válka a jak jste prožíval válečná léta?

Dne 15. března 1939 jsme jako bohoslovci pozorovali z oken semináře valící se vojska wehrmachtu a čekali jsme, co bude. To se poměrně brzy ukázalo. Nechali nás dodělat ročník, německé kolegy odstěhovali o prázdninách pryč a české přestěhovali do arcibiskupského zámečku v Dolních Břežanech.
Díky kolegovi Václavu Hovorkovi jsem začal v semináři od roku 1936 skautovat a přidělili mi mezinárodní oddíl skautů v Praze. Bylo to náročné a také studium mě vyčerpávalo, až jsem v semináři onemocněl; odmala jsem měl potíže s průduškami. Dva roky jsem spíš promarodil a poslední rok, kdy mi zbývalo k dokončení studia jen pár zkoušek, jsem musel ze semináře pryč a ocitl se doma, v Karlíně začouzeném továrními komíny . Myslel jsem, že těch pár měsíců už dohoním a zkoušky dodělám. Mezitím ale zemřel arcibiskup Kašpar a já šel na jeho pohřeb. Než dlouhý průvod po Hradčanském náměstí skončil, pořádně jsem prochladl. Musel jsem ulehnout, a propásl tím termín svěcení. Další rok se má situace ze zdravotních důvodů opakovala. V létě jsem se zotavil u kmotřičky v Jičíně a zašel jsem za kapitulním vikářem Opatrným s tím, že už jsem zdravotně v pořádku a schopen přijmout kněžské svěcení. Ten vyjádřil své obavy: kdybych nemohl kvůli zdraví kněžsky působit, mohl bych být diecézi na obtíž. Poslal mě proto na lékařskou prohlídku a doktor dal dobrozdání, že budu-li působit na venkově, bude vše v pořádku. Vysvěcen jsem byl 22. listopadu 1942.



Počátkem padesátých let jste napsal apel k věřícím Slovo o této době…

Cítil odpovědnost za studentské hnutí, za aktivní mladé křesťany a vůbec za celou církev, protože biskupové byli všichni vyřazeni, internováni nebo uvězněni. Cítil jsem potřebu dát určité shrnující stanovisko, reagovat na vládnoucí komunistickou moc, povzbudit věřící, dát jim orientaci a naději.
Text vznikl víceméně v rychlíku z Olomouce do Prahy. Vracel jsem se tehdy z celostátního setkání mediků. Určitou dobu jsem to nosil v hlavě, a tak jsem vytáhl tužku a na okenním skle začal psát. Po chvíli mě ze psaní vyrušila mladá aktivistka, pozdější vězenkyně a nakonec řádová sestra Nina Schwarzová, která můj záměr schválila. Mezitím se Státní bezpečnost podle určitých náznaků začala zajímat o dění v hradčanském kostele, mimo jiné proto, že se P. Soukupovi podařilo tajně odejít na Západ a do misií. Cítil jsem hrozbu zatčení, a proto jsem se rozhodl ukrývat. Těsně předtím, než mě zatkli, jsem text dokončil. Rukopis jsem pak předal matce představené boromejek sestře Langrové. Víc jsem se o něm nedověděl. Až v době, kdy mě převáděli z vyšetřovací vazby do věznice, jsem na Pankráci uslyšel od jednoho spoluvězně, že mezi věřícími koluje Slovo o této době. Moc si ho pochvaloval a dušoval se, že jej určitě sepsali biskupové. Nechal jsem ho při tom. Pak to na mě prasklo a text byl jedním z důvodů mého odsouzení.



Dalším bylo „odesílání špionážních zpráv do Vatikánu“…

Uvědomovali jsme si informační bariéru mezi komunistickým Československem a ostatním světem a chtěli jsme dát vědět o stavu církve u nás. Naše kontakty vždy zprostředkovala univerzitní profesorka Růžena Vacková, statečná odbojářka už za nacistů. Měla dobré kontakty na italském velvyslanectví, jichž jsme bohatě využívali. Zprávy pak vysílal Vatikánský rozhlas a my jsme věděli, co se podařilo propašovat. Hlavními dodavateli zpráv byli provinciál jezuitů František Šilhan a představený dominikánů Ambrož Svatoš.



Kdy jste se rozhodl odejít do ilegality a co vás k tomu vedlo?

V evangeliu je psáno: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, odejděte do druhého.“ Není tedy morální nasazovat zbytečně krk, nýbrž žít, působit, bojovat a třeba i jít na popraviště, když je třeba. Po odvezení kapucínů do soustřeďovacích táborů jsem byl pověřen duchovní správou na Hradčanech. Sžil jsem se se zdejším duchovním společenstvím, ale brzy sem začali docházet i podivní lidé. Kolem mě se začala stahovat smyčka, a proto jsem se rozhodl odejít za hranice. Věděl jsem, že tam našich emigrantů přibývá a že se pro ně má vydávat časopis. Asi tři týdny jsem se skrýval u sester boromejek v nemocnici pod Petřínem. Jejich generální představenou M. Bohumilu Langrovou jsem dobře znal, protože činnost našich katolických kroužků štědře podporovala. Matka představená měla kontakt na převáděče – lodníka jezdícího s lodí po Labi do Hamburku, který jim spolehlivě převezl i jiné věci. Teď měl tajně přepravit mne. Přítel mě dovezl do Mělníka a jednal s tímto mužem. Ten však překvapivě odmítl a museli jsme se vrátit. Cestou zpět mi bylo jasné, že vše je v režii Státní bezpečnosti. O půlnoci nám zahradilo cestu auto a příslušníci StB mě zatkli. Do péče mne převzala Boží režie.



Jaké bylo vyšetřování?

Po zatčení mě převezli do Bartolomějské ulice v Praze, do proslulé vyšetřovací vazby. Nedostali ze mne, co potřebovali, a proto mě převezli do Ruzyně. Zde už byli zatčení v oddělených celách: P. Václav Razik z Brna, představená boromejek Žofie Langrová a představená těšitelek z Rajhradu Marie Wintrová. Panoval zde přísný režim. Trochu jídla, trochu vzduchu, přísné kontroly, buzení v noci a celý rok bez jediné vycházky. Vyšetřovali nás brněnští příslušníci Státní bezpečnosti. Kupodivu nás nemlátili, spíš zastrašovali. Jednu medičku, zatčenou v souvislosti s katolickými kroužky, ale nechutně ponižovali. Na mne zkoušeli různé metody – dvakrát jsem byl v korekci den a noc. Když mě pustili, ptal se mě referent: „Jak se vám tam líbilo ve tmě a o hladu?“ Odpověděl jsem mu: „Násilí někoho zlomí a někoho utvrdí.“ Tento můj postoj mě pravděpodobně zachránil před bitím v Bartolomějské i v Ruzyni; kromě toho počítali s veřejným procesem.



Jaký trest jste očekával?

Počítal jsem i s trestem smrti. Prokurátor k mému případu řekl, že činnost obžalovaného Mádra byla tak závažná, že by si zasluhovala absolutní trest, ale vzhledem k dvěma spolusouzeným vrahům – odsouzeným na smrt – na tomto trestu netrvá. Když jsem tedy dostal „jen“ doživotí, poděkoval jsem Pánu Bohu za život a slíbil mu sloužit dále naplno. Spoluodsouzení bratři a setry dostali také vysoké tresty.



Kam vás po rozsudku odvezli?

Ještě půl roku mě za trest kvůli mému vystupování u soudu nechali na samotkách v Ruzyni a pak mě teprve eskortovali na Mírov. Byla tam primitivní práce, ale mnoho zajímavých setkání se spolubratry a jinými statečnými osobnostmi.



Vzpomínáte rád na některé vězněné spolubratry?

Ty kriminály byly v duchovním smyslu skutečně krásná doba. Jako kněží jsme se snažili být si co nejlepšími přáteli a pomáhat si. Byli jsme na jedné palubě a na stejné lodi. Musím říct, že s členy ostatních křesťanských církví jsme drželi pohromadě a byli si bratry – tady se už tehdy formovala ekumena. Sloužili jsme třeba podle katolického ritu a ostatní se účastnili. Navázal jsem přátelství s mladým farářem Československé církve husitské, který mi řekl: „Já už jsem katolík, ne husita.“ Jen Svědkové Jehovovi se drželi stranou a odmítali ostatní.
Z katolických spolubratří vynikal moravský jezuita Rudolf Vašíček, který uměl zapůsobit i na některé dozorce. Zajímavou osobností byl františkán Baptista Bárta, aktivní venku i ve vězení, vždy dynamický, přímý, zkrátka živé stříbro. Velice jsem si rozuměl s laikem Václavem Vaško, a především s Josefem Zvěřinou. Byl od přirozenosti velkou osobností, uměl dělat čtveračiny a legraci, až člověk žasl. Později na svobodě jsem viděl, jak dokázal vést intelektuály, rodiny a mládež, uměl porozumět i ženské duši. Měl vždy smysl pro realitu, dokázal zhodnotit priority, správně se rozhodnout. Byl zkrátka naší duchovní jedničkou.



Patřil jste k nejdéle vězněným kněžím u nás…

Většinou jsme se snažili dát věznitelům najevo, že i v těchto podmínkách umíme žít a působit. Mne minuly v šedesátých letech všechny tři amnestie. Teprve tehdy, když už skoro všichni „služebně starší“ byli na svobodě, jsme si podali s Josefem Zvěřinou žádost o propuštění. Několikrát mě volali k výslechu a vyptávali se na moje názory, co chci dál dělat atd. Říkal jsem jim pravdu a oni tvrdili, že s takovým přesvědčením mě propustit nemohou. Napsal jsem jim třeba do dotazníku v roce 1960 na otázku: Jak se díváte dnes na svou trestnou činnost? Jsem na ni hrdý. Kromě toho jsem obsáhle popsal svůj případ a přes dobrého prokurátora poslal do parlamentu. Nakonec mě propustili 24. června 1966 „na podmínku“, Josef šel o půl roku dřív.
Z Valdic jsem si to vykračoval do Jičína krásnou lipovou alejí. Jelo kolem auto a zastavili mi, že mě svezou. Byl jsem nerad a zároveň vděčný za projev sympatií.



Jak vnímáte svou zkušenost věznění – 15 let, tři týdny a tři dny?

Vlastně ani nevím. Tu dobu jsem zažil a přijal jako jeden z životních úkolů.



Jak vypadalo vaše „lenošení“po návratu do Prahy?

Zahálení se skutečně nekonalo. Sotva jsem se zabydlel u svých známých, jimž zrovna zemřel otec, hned jsem se pustil do „bourání stavby socialismu zdola“. Rozjeli jsme studijní teologické kroužky spojené s duchovním vedením a se mší svatou. Zvěřina vedl kurzy dogmatické teologie a mně svěřil morální teologii. Často jsem zajížděl i na Moravu. Josef byl v této činnosti mnohem aktivnější, vedl kroužky pro mládež, kurzy i školení pro kněze.



Jak se podle Vás vyrovnala naše společnost se čtyřicetiletou totalitou?

Samozřejmě různé vrstvy společnosti po svém. Je těžké vyprávět mladým, co a jak bylo. Vždy si přitom vzpomenu na sebe. Narodil jsem se na konci první světové války a slyšel mnohé o ní a o Rakousku-Uhersku. Někteří říkali, že to a ono bylo za císaře pána lepší, ale pro mě už to byla jen minulost. Zato komunismus mě provázel celý můj život – v dětství pouličním hlučením pod okny, po válce tvrdou pěstí.



V čem si myslíte, že vidíte největší zlo komunismu?

V tom, že se mu podařilo během čtyřiceti let jeho vlády ideologickými mlýny a terorem dostat řadu ročníků našeho národa do ideového prázdna. Část lidí získali do bojových šiků, ale většinu dotlačili k zájmu jen o sebe. K sebestřednosti, egocentrismu – člověk musí proplouvat, jak se dá. Rozbili iluze lidí o socialistické cestě společnosti. Komunismus svým útlakem také probudil touhu po svobodě. Po jeho pádu se rozvinulo krásné společenství svobodných jedinců, někdy až příliš, protože se ztrácí cit pro společenství a odpovědnost za národ. Prázdnota pak volá po lidech velkého ducha, kteří se dají do služby ostatním. Mám radost, že se takoví lidé už objevují.



Co považujete po tak bohatých životních zkušenostech za smysl života?

Říkat Bohu vždycky ANO!


************************


Mons. ThDr. Oto Mádr

Narodil se v Praze 15.2.1917, studoval na Arcibiskupském gymnáziu a pak na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. 22. listopadu 1942 byl vysvěcen na kněze. Poté působil v duchovní správě na venkově ve středních Čechách. Po válce se věnoval skautingu a zahájil svou publikační činnost. V roce 1947 byl přijat na Teologickou fakultu UK jako asistent. V letech 1948-49 studoval morální teologii na Gregoriánské univerzitě v Římě, po návratu byl znovu navržen vedením Teologické fakulty na místo asistenta, ale odmítnut komunistickými úřady. V roce 1950 dosáhl doktorátu teologie. Po zrušení TFUK odmítl přijmout místo pedagoga na „obrozené“, komunisty kontrolované Cyrilometodějské teologické fakultě, a ujal se vedení kroužků katolické mládeže „v podzemí“. Pro činnost v katolickém hnutí vysokoškolských studentů byl v červnu 1950 zatčen, dva roky vyšetřován a ve veřejném procesu (11.-13.června 1952) odsouzen u Státního soudu v Brně za velezradu a špionáž na doživotí. Ve výkonu trestu strávil přes 15 let ve věznicích Mírov a Valdice. Po podmínečném propuštění (24. června 1966) se vrátil do Prahy a pracoval nejprve jako sanitář v nemocnici, později jako skladník a správce muzejního depozitáře.

V období Pražského jara se od roku 1968 aktivně angažoval v církevních záležitostech: vedl mj. teologicko-pastorační kurz pro kněze a lidovou univerzitu pro laickou veřejnost „Živá teologie", publikoval, pracoval v tiskové komisi nakladatelství Charita a v redakci časopisu Via. Účastnil se přípravy a aktivit Díla koncilové obnovy. V letech 1969-1970 přednášel morální teologii na reorganizované Cyrilometodějské fakultě v Litoměřicích. V roce 1969 byl plně soudně rehabilitován.

S nastupující normalizací byl počátkem 70. let z rozhodnutí státních orgánů opět z fakulty propuštěn a musel nastoupit do duchovní správy – nejprve do farnosti v Praze Modřanech a po zásahu Státní bezpečnosti v roce 1975 do Dolního Žandova u Chebu. V témž roce byla také zrušena jeho soudní rehabilitace a původní rozsudek potvrzen se sníženým trestem. V 70. letech pracoval na českém překladu dokumentů 2. vatikánského koncilu, jež byly oficiálně vydány roku 1995.

Po odchodu do důchodu (1978) mu byl odebrán „státní souhlas k výkonu duchovenské služby". Poté až do roku 1989 byl významným organizátorem katolického samizdatu. Vydával a redigoval Teologické texty, knižní edici Duch a život, publicistickou sérii Orientace, časopisy pro psychology Psí, pro lékaře Salus a pro přírodovědce Universum. Vedl tajné teologické přednášky v Čechách a na Moravě, teologicko-filozofický seminář, zajišťoval bytové přednášky zahraničních teologů a filosofů, spolupracoval s Chartou 77, vedl tajné poradní grémium tehdejšího pražského arcibiskupa kardinála Františka Tomáška. V 80. letech byl nadále šikanován Státní bezpečností.
 
Od roku 1990 je Oto Mádr šéfredaktorem Teologických textů a členem rady České biskupské konference pro sdělovací prostředky. Stál u zrodu České křesťanské akademie v Praze a je členem kuratoria Evropské společnosti pro katolickou teologii. V roce 1991 mu byl udělen čestný doktorát Katolickou teologickou fakultou v Bonnu a titul čestného papežského preláta papežem Janem Pavlem II. Roku 1992 byl plně soudně rehabilitován. V roce 1999 se stal čestným kanovníkem Vyšehradské kapituly v souvislosti s vydáváním Teologických textů. V roce 1997 mu propůjčil prezident Václav Havel řád T.G. Masaryka III. třídy. V letech 2002-2004 vedl semináře na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy.
 
Zemřel 27.2.2011
 

Dílo:
Mravouka, 1. díl – Základy (skripta pro teologickou fakultu), 1970
Slovo o této době (výbor z díla), ed. J. Poláková, Zvon, Praha 1992
Wie Kirche nicht stirbt (výbor z díla), Leipzig 1993
K jádru věci (soubor esejů), Praha 2002

O něm:
Poláková, J.: Teolog Oto Mádr, Česká křesťanská akademie, Praha 1997
Vorel,J. – Šimánková,A. – Babka,L.: Československá justice v letech 1948-1953 v dokumentech. Díl III., sešit č. 10, ÚDV, Praha 2000
Rázek,A.: Scénář církevního procesu, in: Církevní procesy 50.let (kolektiv autorů), Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002


 

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Pondělí 26.6.

Gn 12,1-9; Mt 7,1-5

Komentář k Gn 12,1-9: Vyjdi i ty; ne ze své země, ale ze svých zvyků a představ. K přijetí Božího požehnání je třeba i dnes mnohé opustit.

Zdroj: Nedělní liturgie