Nesmíme se nikdy mstít za utrpěnou urážku, byť by byla sebevíce ponižující. - archiv citátů

18.11.2008, Karel Fořt

Mé kněžské začátky na Šumavě za komunistů a útěk přes hranice

 

Byl jste vysvěcen na kněze po únoru 1948. Nerozmlouval vám to někdo? Bylo to v době, kdy se vědělo, že to církev nebude mít lehké. 
 
Kněžskému svěcení předchází jáhenské, kdy už bohoslovec přejímá některé kněžské závazky, například celibát. V době komunistického puče jsme měli právě exercicie, během nichž jsme byli odděleni od světa – nečetli jsme noviny, neposlouchali rádio, s nikým se nestýkali. Najednou do exercicií vstoupil pan biskup Hlouch a řekl nám: „Dříve než přijmete jáhenské a kněžské závazky, vám musím oznámit, že se v naší republice změnil režim. Jsme komunistickou zemí a vy dobře víte, co to může znamenat – jak se komunisté staví k náboženství a jak s ním naložili v Rusku. A tak se cítím povinen vás upozornit, že se ještě můžete rozhodnout jinak.“ Bylo nás tenkrát třináct a všichni jsme se rozhodli stejně; jeden z nás následující den zemřel a ke svěcení nás tedy šlo dvanáct. 
 
Zhruba jsme tušili, do čeho jdeme – plně jsme chápali, že pro kněžské působení to nebude příznivá doba. Žádné iluze jsme si nedělali. /.../

Jak došlo k vašemu útěku přes hranice? Co tomu předcházelo? 
 
Působili jsme blízko hranic a kdybychom chtěli odejít za lepším, mohli jsme každý den bez problémů emigrovat. Nikdo z nás na to ale nepomyslel. Strávili jsme tu dva roky a bylo to velmi šťastné období, navíc i úspěšné. Hlavně první rok po vysvěcení byl skoro idylický, takové „kněžské líbánky“. Dodnes vzpomínám na krásné májové bohoslužby, kdy byl kostel plný lidí a potom jsme dlouho do noci zpívali s místní mládeží. Z vnitrozemí sem ještě nedoléhala proticírkevní opatření nového režimu, anebo jsme je nijak zvlášť nepociťovali. Problémy nastaly až na podzim 1949 – šlo o zmíněný slib věrnosti nové republice a vznik církevních referátů s přiděleným církevním tajemníkem. Ovšem situace v církvi byla už mnohem dramatičtější. Po „číhošťském zázraku“ následoval na jaře 1950 zábor klášterů a monstrprocesy s církevními představenými. Na Šumavě jsme pořád žili trochu v závětří… To se ale brzy změnilo… /.../

Přihodilo se to v noci 10. července 1950. Najednou slyším, že mi někdo hází do okna kamínky. Otevřu ho, dole stojí příslušník SNB, jehož jsem znal, a celý vyděšený šeptá: „Pane faráři, něco se kolem vás děje! Chtějí vás dát do spojení s nějakou dvojitou vraždou nedaleko od Vimperka.“

Příslušník, který nás přišel varovat, pocházel z kraje, kde působil můj tatínek (ještě ve Skočicích mu pomáhal k četnictvu). Tu noc se projevil jako statečný muž.

Druhý den ráno přiběhla sekretářka našeho církevního tajemníka, kterou jsem učil, a rovněž celá vyděšená říkala: „Tajemník za mnou přišel, že mu telefonovali z Budějovic. Prý má sebrat vaše kádrové materiály a okamžitě s nimi přijet.“ A do třetice přišla slečna z pošty, která pracovala u ručního přepojování meziměstských hovorů. Prozradila mi, že právě odposlechla telefonický rozhovor, v němž se mluvilo o nás vimperských kněžích ve spojení s dvěma mrtvolami a o našem zatčení. Situace byla vážná. A když jsme se na faře všichni tři radili, co dál, došli jsme k závěru, že musíme využít poslední možnosti a utéct. Farní hospodyni jsme nic neřekli, abychom ji nevyděsili. Ještě jsme se v klidu naobědvali, ona odešla pomáhat sousedům na sena a mezi dveřmi se nás jako vždy optala, jestli máme klíče. Hned po jejím odchodu jsme nasedli na motorky a vyrazili směrem ke státní hranici. 
 
Byli jste domluveni, jak to provedete?
 
V tu chvíli se nedalo moc uvažovat, nebyl čas. Tenkrát na hranicích ještě nebyly dráty, ale za rok po našem útěku bylo území, kde jsme působili, vyklizeno – lidé se museli vystěhovat a bylo zde zřízeno vojenské pohraniční pásmo. Za nás tam byla pořád ještě zelená hranice, kterou hlídaly tzv. pohraniční útvary SNB. Většinou je tvořili chlapci z četnických škol, s nimiž jsme dobře vycházeli. Na faře v Kvildě jsem jim zřídil volejbalové hřiště, kam si chodili zahrát. Měl jsem tam i jednu esenbáckou svatbu, na níž dokonce ženichovi kolegové ministrovali v maskáčích. Je o ní zmínka v Kalčíkově agitačním románu Král Šumavy, který byl zfilmován. Kalčík se zmiňuje i o mém útěku: „Kvildu tehdy opustil farář a nikdo pro něj nezaplakal.“

Dojeli jsme tedy ke kostelu, který se nacházel nejblíže hranici a kam se ještě dalo legálně dojet. Odtud jsme se museli dostat na druhou stranu plížením. 
 
Jak jste se na cestu vybavili? Co jste si vzali s sebou?
 
Byli jsme oblečeni normálně jako na procházku. Nevzali jsme si nic víc, než co běžný člověk nosí, dokonce ani kartáček na zuby. Kdyby nás chytili a našli ho, těžko bychom jim vysvětlovali, že jdeme jen na houby.

Měli jsme štěstí. Při plížení lesem jsme vyplašili srnku, a tak jsme věděli, že tam zrovna žádná hlídka není. Pak jsme překročili nějaký potůček v naději, že jsme na druhé straně. Snažili jsme se dostat co nejdál od „čáry“, až jsme narazili na hranici dříví, u níž ležela pohozená škatulka od německých zápalek – to nás uklidnilo. Už jsme v Bavorsku! Pokračovali jsme dál do vnitrozemí, když se ozvalo pískání. Byl to německý pohraničník. (Němci tenkrát ještě neměli suverenitu, a tak jejich strážci hranic nebyli ozbrojeni – měli jen hůl, dalekohled, píšťalu a psa.) Když zjistil, co jsme zač, nabídl se, že nás dovede na stanici do Finsterau. Na naši žádost to vzal obloukem, co nejdál od hranice; kdyby nám byli čeští pohraničníci na stopě, určitě by jim nedělalo problém překročit hranici. Ve Finsterau už byli Američané a ubytovali nás na faře.  
 
Zpracováno podle knihy:
Karel Fořt v rozhovoru s Janem Paulasem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
 

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Pondělí 26.6.

Gn 12,1-9; Mt 7,1-5

Komentář k Gn 12,1-9: Vyjdi i ty; ne ze své země, ale ze svých zvyků a představ. K přijetí Božího požehnání je třeba i dnes mnohé opustit.

Zdroj: Nedělní liturgie