Mimo Krista pro vás neexistuje nějaká jiná pravá hodnota - archív citátů

18. 11. 2008 , Karel Fořt

Mé kněžské začátky na Šumavě za komunistů a útěk přes hranice

 

Byl jste vysvěcen na kněze po únoru 1948. Nerozmlouval vám to někdo? Bylo to v době, kdy se vědělo, že to církev nebude mít lehké. 
 
Kněžskému svěcení předchází jáhenské, kdy už bohoslovec přejímá některé kněžské závazky, například celibát. V době komunistického puče jsme měli právě exercicie, během nichž jsme byli odděleni od světa – nečetli jsme noviny, neposlouchali rádio, s nikým se nestýkali. Najednou do exercicií vstoupil pan biskup Hlouch a řekl nám: „Dříve než přijmete jáhenské a kněžské závazky, vám musím oznámit, že se v naší republice změnil režim. Jsme komunistickou zemí a vy dobře víte, co to může znamenat – jak se komunisté staví k náboženství a jak s ním naložili v Rusku. A tak se cítím povinen vás upozornit, že se ještě můžete rozhodnout jinak.“ Bylo nás tenkrát třináct a všichni jsme se rozhodli stejně; jeden z nás následující den zemřel a ke svěcení nás tedy šlo dvanáct. 
 
Zhruba jsme tušili, do čeho jdeme – plně jsme chápali, že pro kněžské působení to nebude příznivá doba. Žádné iluze jsme si nedělali. /.../

Jak došlo k vašemu útěku přes hranice? Co tomu předcházelo? 
 
Působili jsme blízko hranic a kdybychom chtěli odejít za lepším, mohli jsme každý den bez problémů emigrovat. Nikdo z nás na to ale nepomyslel. Strávili jsme tu dva roky a bylo to velmi šťastné období, navíc i úspěšné. Hlavně první rok po vysvěcení byl skoro idylický, takové „kněžské líbánky“. Dodnes vzpomínám na krásné májové bohoslužby, kdy byl kostel plný lidí a potom jsme dlouho do noci zpívali s místní mládeží. Z vnitrozemí sem ještě nedoléhala proticírkevní opatření nového režimu, anebo jsme je nijak zvlášť nepociťovali. Problémy nastaly až na podzim 1949 – šlo o zmíněný slib věrnosti nové republice a vznik církevních referátů s přiděleným církevním tajemníkem. Ovšem situace v církvi byla už mnohem dramatičtější. Po „číhošťském zázraku“ následoval na jaře 1950 zábor klášterů a monstrprocesy s církevními představenými. Na Šumavě jsme pořád žili trochu v závětří… To se ale brzy změnilo… /.../

Přihodilo se to v noci 10. července 1950. Najednou slyším, že mi někdo hází do okna kamínky. Otevřu ho, dole stojí příslušník SNB, jehož jsem znal, a celý vyděšený šeptá: „Pane faráři, něco se kolem vás děje! Chtějí vás dát do spojení s nějakou dvojitou vraždou nedaleko od Vimperka.“

Příslušník, který nás přišel varovat, pocházel z kraje, kde působil můj tatínek (ještě ve Skočicích mu pomáhal k četnictvu). Tu noc se projevil jako statečný muž.

Druhý den ráno přiběhla sekretářka našeho církevního tajemníka, kterou jsem učil, a rovněž celá vyděšená říkala: „Tajemník za mnou přišel, že mu telefonovali z Budějovic. Prý má sebrat vaše kádrové materiály a okamžitě s nimi přijet.“ A do třetice přišla slečna z pošty, která pracovala u ručního přepojování meziměstských hovorů. Prozradila mi, že právě odposlechla telefonický rozhovor, v němž se mluvilo o nás vimperských kněžích ve spojení s dvěma mrtvolami a o našem zatčení. Situace byla vážná. A když jsme se na faře všichni tři radili, co dál, došli jsme k závěru, že musíme využít poslední možnosti a utéct. Farní hospodyni jsme nic neřekli, abychom ji nevyděsili. Ještě jsme se v klidu naobědvali, ona odešla pomáhat sousedům na sena a mezi dveřmi se nás jako vždy optala, jestli máme klíče. Hned po jejím odchodu jsme nasedli na motorky a vyrazili směrem ke státní hranici. 
 
Byli jste domluveni, jak to provedete?
 
V tu chvíli se nedalo moc uvažovat, nebyl čas. Tenkrát na hranicích ještě nebyly dráty, ale za rok po našem útěku bylo území, kde jsme působili, vyklizeno – lidé se museli vystěhovat a bylo zde zřízeno vojenské pohraniční pásmo. Za nás tam byla pořád ještě zelená hranice, kterou hlídaly tzv. pohraniční útvary SNB. Většinou je tvořili chlapci z četnických škol, s nimiž jsme dobře vycházeli. Na faře v Kvildě jsem jim zřídil volejbalové hřiště, kam si chodili zahrát. Měl jsem tam i jednu esenbáckou svatbu, na níž dokonce ženichovi kolegové ministrovali v maskáčích. Je o ní zmínka v Kalčíkově agitačním románu Král Šumavy, který byl zfilmován. Kalčík se zmiňuje i o mém útěku: „Kvildu tehdy opustil farář a nikdo pro něj nezaplakal.“

Dojeli jsme tedy ke kostelu, který se nacházel nejblíže hranici a kam se ještě dalo legálně dojet. Odtud jsme se museli dostat na druhou stranu plížením. 
 
Jak jste se na cestu vybavili? Co jste si vzali s sebou?
 
Byli jsme oblečeni normálně jako na procházku. Nevzali jsme si nic víc, než co běžný člověk nosí, dokonce ani kartáček na zuby. Kdyby nás chytili a našli ho, těžko bychom jim vysvětlovali, že jdeme jen na houby.

Měli jsme štěstí. Při plížení lesem jsme vyplašili srnku, a tak jsme věděli, že tam zrovna žádná hlídka není. Pak jsme překročili nějaký potůček v naději, že jsme na druhé straně. Snažili jsme se dostat co nejdál od „čáry“, až jsme narazili na hranici dříví, u níž ležela pohozená škatulka od německých zápalek – to nás uklidnilo. Už jsme v Bavorsku! Pokračovali jsme dál do vnitrozemí, když se ozvalo pískání. Byl to německý pohraničník. (Němci tenkrát ještě neměli suverenitu, a tak jejich strážci hranic nebyli ozbrojeni – měli jen hůl, dalekohled, píšťalu a psa.) Když zjistil, co jsme zač, nabídl se, že nás dovede na stanici do Finsterau. Na naši žádost to vzal obloukem, co nejdál od hranice; kdyby nám byli čeští pohraničníci na stopě, určitě by jim nedělalo problém překročit hranici. Ve Finsterau už byli Američané a ubytovali nás na faře.  
 
Zpracováno podle knihy:
Karel Fořt v rozhovoru s Janem Paulasem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
 

Čtení z dnešního dne: Neděle 22. 10.

Iz 45,1.4-6; Žalm 96; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

V textech 21.–25. kapitoly Matoušova evangelia jde o všechno. Farizeové a znalci zákona nepřijímají Ježíšovo poselství, neuvěřili. Ale již nezbývá žádný čas na vysvětlování. Ježíš tedy velmi ostře usvědčuje tyto „vzorné“ věřící, kteří jím pohrdají a napadají ho, jako by byl falešný prorok, z jejich pokrytectví. Sami se považují za čisté před Bohem. A právě tito lidé ukazují před zástupem, že jejich vzorné plnění Tóry je pochybné hned v prvním a největším přikázání. Vždyť žádný Izraelita nesměl mít u sebe obraz člověka ani zvířete, protože to bylo považováno za modloslužbu. Proto si Ježíš vyžádá denár od nich a nikoli od někoho z učedníků ani ho nevytáhne z vlastní kapsy. Pán tak přesně vystihne, oč v této situaci jde: slepé plnění Tóry nevede ke spáse. Podstatné je, proč a pro koho úkony naší víry děláme!

Zdroj: Nedělní liturgie

Duchovní cvičení: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“

(20. 10. 2017) Přijeďte 27.10. – 29.10. do Rožmitálu pod Třemšínem si odpočinout a načerpat sil při víkendu biblických a...

Pozvánka na Konferenci o evangelizaci

Pozvánka na Konferenci o evangelizaci
(20. 10. 2017) V termínu 10. – 11. listopadu proběhne v olomouckém Regionálním centru druhý ročník Konference o evangelizaci...

Blahoslavený Karel Habsburský (21.10.)

(20. 10. 2017) Poslední císař rakouský, král český a uherský. Světlo ke všem důležitým rozhodnutím hledal v modlitbě... (odkaz na web...

Zápas o každodenní modlitbu - P. Józef Augustyn

(19. 10. 2017) Již tradiční rekolekce s P. Józefem Augustynem pořádá Pastorační středisko od 10. do 11. listopadu 2017 (Kolejní 4,...

Koncert na smrtelné posteli

Koncert na smrtelné posteli
(16. 10. 2017) Řeholní sestra Ann Lynn chodí každý týden do nemocnice v Bronxu a při jedné návštěvě se setkala s dvaadvacetiletou Joy....

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(16. 10. 2017) Při příležitosti zvolení Jana Pavla II. papežem (16.10.1978) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola