´Proti totalitě lze bojovat i jinak než mečem´ (21.1.2014 zemřel Karel Fořt)

22.1.2014, Miloš Doležal, Karel Fořt

´Proti totalitě lze bojovat i jinak než mečem´ (21.1.2014 zemřel Karel Fořt)

 

V únoru 1948 jsme měli zrovna exercicie - přípravu na jáhenství. A tenkrát přišel biskup Hlouch a řekl, že jsme komunistickou zemí a že asi tušíme, co to všechno může znamenat. A tak nám dal na vybranou – kdybychom si své rozhodnutí pro kněžství chtěli ještě rozmyslet...

Narodil jste se v Rožmitále, ale dětství jste prožil jinde…

V Rožmitále jsem se opravdu jen narodil. Můj otec byl v té době mobilizován na Podkarpatské Rusi. Za dva měsíce se ale naši stěhovali a otec se stal velitelem četnické stanice v malé vesničce Skočice u Vodňan s půvabným kostelíkem. Tam jsem prožíval své dětství a jsem za to nesmírně vděčný. Vesnice mi poskytla základní informace o životě a světě, protože my děti jsme byly při všem dění. Když jsme viděli porodní bábu s kufříkem, utíkali jsme za ní a v předsíni jsme s hospodářem čekali na první výkřik dítěte; hned jsme mu udělali křížek na čelo. Pak se třeba telila kráva, a tak jsme udělali křížek teleti. Když v nějaké chalupě  umřel člověk, byli jsme konfrontováni se základními danostmi života a to není k zahození. Dostalo se mi i náboženských základů. U nás v kostele se ještě šlapaly měchy u varhan a strejček, co tam šlapal, mě brával s sebou, takže jsem mši viděl shora a slyšel našeho faráře, jak tam hřímá…

Vaše cesta ke kněžství byla postupná, zažil jste nějakou mystickou iniciaci?

Nikdo se mi nezjevil, z koně jsem nespadl a ani jsme neoslepl (smích), ale jak jsem řekl, v rodině jsme žili křesťansky a pak jsem se dostal, ve věku svého stříbrného větru, do Horažďovic, kde byl mateřinec školských sester de Notre-Dame; byly u nich dvě otcovy sestry, tedy mé tety. Pilně jsem tam ministroval a dostal se do spojení s hnutím Legio-angelica. P. M. Klement k nám jednou přijel na ministrantské exercicie. V té době  jsem se dostal také k místním skautům, kteří ovšem nebyli nijak nábožensky vyhranění, i když jejich zakladatelé (naši skautští vedoucí) byli aktivními členy sboru církve československé. Tedy jsem dospíval v náboženském, skautském a zároveň ekumenickém prostředí.

V roce 1940 došlo k vašemu prvnímu vážnému střetnutí s totalitní mocí, byl jste zatčen a vyslýchán.

Na gymnáziu jsem založil skautský oddíl a přirozeně se propagovala brannost. Také jsme se připravovali na partyzánskou válku. V listopadu 1940 byl skauting zakázán. Gestapo zabavilo náš inventář, musel jsem podepsat, že beru na vědomí, že se jedná o zakázanou činnost atd. Ale za týden si pro mě přišli rovnou do gymnázia a byl jsem zatčen.

Jak jste nacistický kriminál prožíval vnitřně?

Měl jsem příležitost udělat si plány a myslet na budoucnost. Původně jsme chtěli odporovat nacistům vojensky a partyzánsky – vždyť jsme byli mladí a naivní. Ale ve vězení jsem si uvědomil, že naše cesta je jiná než bít mečem, jak říkal Petr Ježíšovi. A zároveň jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost – a sice Ten, který neprolévá krev druhých, ale který svou krev dal! Tak jsem tehdy v té kriminální kobce našel své povolání ke kněžství, ke službě Ježíši Kristu.

V roce 1948 jste byl vysvěcen na kněze. Kde vás zastihl únor 1948?

Zrovna jsme měli exercicie, přípravu na jáhenství. A tenkrát je biskup Hlouch přerušil s tím, že nám musí oznámit, že se v naší republice změnil režim. Řekl, že jsme komunistickou zemí a že asi tušíme, co to všechno může znamenat. A tak nám dal na vybranou – kdybychom si své povolání chtěli ještě rozmyslet. Bylo nás tehdy dvanáct, a nikdo si to nerozmyslel. Vysvěceni jsme byli koncem června.

Kde bylo vaše první kaplanské působiště?

První a poslední tady doma na Šumavě. Ustanovili mě kaplanem ve Vimperku a správcem některých okolních farností. Byli jsme tam tři kněží.

Jistě jste ještě zastihl zbytek nevyhnaných obyvatel?

Přirozeně. I v samotném městě zůstal určitý počet Němců. Některé drželi jako specialisty ve sklárnách, někteří byli ze smíšených manželství, takže i v každé třídě bylo pár žáků, kteří neuměli dobře česky a teprve se učili. Nahoře na Šumavě zůstala ještě nějaký čas celá německá vesnice – Horská Kvilda. Na kácení dřeva a svoz do údolí k řece bylo třeba lidí, kteří to uměli, a tak tam drželi asi čtyři sta Němců, z toho padesát dětí. Ve škole se ale muselo mluvit česky. V jednom z opuštěných domků jsem tehdy zřídil malou kapličku pro německé bohoslužby. Když jsem měl vyučování, napřed jsem s dětmi udělal německou bohoslužbu, trošku je německy poučil a potom jsme šli do školy, kde už jsem mluvil česky. Dovedete si to představit? Ty děti neuměly česky ani slovo. Tak jsme většinou zpívali nábožné písně. Jedno z těch „mých“ dětí tam teď dělá starostu.

Jak člověk s vaší válečnou zkušeností dokázal s těmi lidmi mluvit, jednat? Nebyly s tím problémy?

Problém byl jiný a velký. Staral se o ně kněz ze sousední farnosti, který byl německého původu, ale mluvil perfektně česky. Jednou mi zavolal: „Karle, mohl bys za mě vzít v pět hodin bohoslužbu na Horské Kvildě?“ Souhlasil jsem, a vtom on zavěsil. Volám mu zpátky, ale nikdo to už nebral. Přijedu na Kvildu, kaplička otevřená, kytky na oltáři, ale nikde ani živé duše. Tak jsem šel do hospody, kde byl hostinský Čech. Ten mi řekl: „Voni vám tam lidi nepudou! Řikají, přišel českej kněz, tak nám německýho zavřeli!“ A tak jsem se dozvěděl, že když mi volal, právě ho zatýkali, protože pomáhal přes hranice ukrajinským sestřičkám. „A kdo se stará kostel?“ – „Porodní bába, stará Klostermannka.“ Tak jsem se za ní vypravil. Předla a když jsem klepal na dveře, neřekla dál a pak se mnou nechtěla mluvit. Sedl jsem si na štokrle a vyprávěl jí, jak to celé bylo. Trochu zjihla a řekla: „Kdy zase přijdete?“ – „Až budete chtít vy… Vy musíte také přijít.“ „My přijdem,“ řekla. Za týden jsem přijel  na bohoslužbu a v kapli bylo nabito.  Děti, ženy, babičky a starci, a chlapi stáli venku u otevřených oken. Když jsem přišel, sklopili oči, dívali se do země a nikdo nehnul ani brvou. A protože jsem pracoval za války v Linci, znal jsem německé texty a oni hezky zpívali. Pak jsem kázal. „Vy se ptáte, jako svatý Jan Ježíše – Kdo jsi ty? – A nemáte odpověď, jestli Čech… A já říkám – jsem kněz. A vy se ptáte ještě jednou a říkáte: To je Čech. A já odpovídám – ano, ale především kněz.“ A řekl jsem jim, jak to celé bylo. Když jsem skončil a  převlékal se u oltáře, byl už večer, nad Šumavou zapadalo slunce a já jsem spontánně zanotoval tu jejich a naši šumavskou hymnu „Drintý in Bohmewald“. Ale zjistil jsem, že umím jen prvních pár vět, a trnul hrůzou, zda se připojí. A najednou začaly zpívat děti, přidaly se ženy, a pak i chlapi venku a zpívali „…tam kolébka má stála…“

Po dvou letech jste byl nucen emigrovat…

Jednou v noci mi někdo hází kamínky do okna. Byl to jeden příslušník SNB, kterému můj otec ještě ve Skočicích pomáhal ke vstupu do četnictva. „Pane faráři, něco se děje kolem vás!“ šeptá mi. Ráno přiběhla sekretářka církevního tajemníka, kterou jsem dobře znal, a říká: „Telefonovali z Budějovic, že má tajemník vzít vaše kádrové materiály a urychleně s nimi přijet!“ A hned nato přiběhla slečna z pošty: „Já ten meziměstský hovor slyšela, oni vás chtějí zavřít!“ A tak nezbývalo než utéct. Naší hospodyni jsme nic neřekli a ještě se dvěma kolegy jsme zmizeli v šumavských lesích. Večer už jsme spali na druhé straně hranice.

Co jste si tehdy vzal s sebou?

No nic. Když si s sebou někdo vzal kartáček na zuby a chytli ho, nemohl přece tvrdit, že sbírá houby (smích).

Prošel jste sběrným táborem a v roce 1951 jste se rozhodl pro misie v Alžírsku, kde jste působil až do roku 1958. Co tato odyssea a existenciální zkušenost vytržení z domova znamenala pro vaši víru?

Když překročíte hranice své země, začne se vám náboženství jevit v jiných formách a dimenzích a musíte se naučit vybírat to podstatné. Ale to je osud kněžského povolání i života každého křesťana. Na své životní pouti si musíte v náboženství, v tom, co jste dostal jako blok, umět vybrat tu pevnou perličku, protože okolnosti se mohou změnit.

***

Mons. Karel Fořt se narodil 8. listopadu 1921 v Rožmitále pod Třemšínem a na kněze byl vysvěcen již po komunistickém puči 27. 6. 1948. Jako kaplan působil na Vimpersku a 10. 6. 1950 přešel hranice do exilu. Následovala misie v severním Alžírsku, kde kdysi působil sv. Augustin. Na Sahaře uslyšel (1951) první českou bohoslužbu, přenášenou Radiem Svobodná Evropa Mnichova. V roce 1960 založil Evropský výbor cyrilometodějské ligy. Je spoluzakladatelem koleje Paulinum pro studenty z Východu. Byl jmenován delegátem České duchovní služby v Německu (1965) a v letech 1980-1995 působil jako redaktor náboženského vysílání Radia Svobodná Evropa. 28.10. 2012 propůjčil Mons. Karlu Jaroslavu Fořtovi prezident Václav Klaus Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Karel Fořt prožil zajímavý, napínavý a plodný život ve službě Bohu a vlasti.

Se svolením zpracováno z knihy rozhovorů
Miloš Doležal: Prosil jsem a přiletěla moucha
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Redakčně zkráceno a upraveno.

Miloš Doležal je také autorem
"Knihy roku 2012"
Jako bychom dnes zemřít měli.

Autor: Miloš Doležal, Karel Fořt   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: kněz, kněží  |  Kněžství, kněz  |  biografie  |  Osobnosti, světci, svatí  |  skaut, skauting  |  Sudety  |  totalita  |  Víra  |  1939 - 1945 (2. sv. válka)  |  1945 - 1948  |  1948  |  1948 - 1960 - padesátá léta  |  hrdina, hrdinství  |  Komunismus a socialismus  |  Krize  |  1950  |  pronásledování

 

Související texty k tématu:

Kněží - životní osudy
Bože, že já blbec nejsem normální člověk!
Facka za rozhodnutí ke kněžství
Josef Toufar
Proti totalitám lze bojovat i jinak než mečem
Mé kněžské začátky na Šumavě za komunistů 
Kněz ve vřavě bitvy muže proti muži 
Na kněžství mě lákala světovost církve 
Kaplan NY hasičů, který zahynul při teroristickém útoku 
Čtyři kaplani - ve víru války
- Další texty o životě různých kněží

O kněžství obecně
- Jak chápat význam (Ježíšova) kněžství
Kněz nesmí být funkcionářem či provozovatelem
Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze 
Tři druhy únavy kněze
Co s novoknězem ve farnosti?
Co věřící očekávají od kněží
Kněz je nejprve bratrem ve víře
Kněžství, kněz (soubor textů)
Křížová cesta k Roku kněží
Muž s probodeným srdcem
Na kněze lpící na majetku je smutný pohled
- Další texty o kněžství

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz