Bože, že já blbec nejsem normální!

29.7.2013, Václav Dvořák

Bože, že já blbec nejsem normální!
Foto: Michal Němeček

Bože, měl bych rád svatý pokoj!

Tajná komunistická policie (STB) mě pořád sledovala. Jednoho dne v září 1952 jsem přišel na faru a obědval rajskou omáčku, to si přesně pamatuju, a najednou buch buch na dveře – a estébáci. „Tak, pane kaplane, půjdete s námi.“ Tak mě sbalili, dovezli na estébárnu v Domažlicích, tam mně nasadili klepeta a řekli: „Jedem!“  A jeli jsme do Budějovic. Koukal jsem z auta – ruce v klepetech - jak lidi na polích dobývají brambory, ohníčky hořely a já jsem si připomněl mládí, kdy jsme pekli brambory. A říkal jsem si: „Bože, že já blbec nejsem takovej normální sedlák nebo chalupník, který sbírá brambory. Já se tady furt musím takhle kodrcat, protože jsem farář…“ Nebylo to poprvé. Jednou předtím jsem vedl pohřeb po Domažlicích a tam zas zametali nějací lidi psí hovínka. Já jim to tak záviděl. Byl už jsem s nervama hotovej. Tak jsem si říkával: „Pane Bože, kdybych byl býval tím metařem, tak jsem měl svatý pokoj a klidný život. A takhle…“

Cítil jsem hněv a zklamání z Boha

Po měsících týrání v komunistické vyšetřovací vazbě mi v hlavě běžela dvě slova: smrt a provaz. To byla hlavní témata rozhovorů s vyšetřovatelem. Jednou se na mě tak vyšetřovatel podíval a povídá: „Jsme my to ale svině, co?“ Já jsem byl na dně, tak říkám: „To opravdu jste.“ A hned jsem letěl...

Cítil jsem se jako ruina, která se v sobě snaží zmobilizovat poslední zbytky síly a víry. Nevěděl jsem, jestli obstojím. Nezbylo mi nic jiného než znovu a znovu bědovat před Bohem. Byl to výkřik člověka, ze kterého odchází život, který ztrácí zdraví, životní elán, důstojnost a schopnost milovat. Cítil jsem hněv a zklamání z Boha, protože jsem si myslel, že mě opouští. Bylo to nesnesitelné a nevěděl jsem, jak dlouho to potrvá. Zároveň jsem ale věděl, že můj život je Božím darem, a zoufale jsem ho prosil, aby mě neopouštěl: „Jsi tu někde se mnou? Mohu se na tebe spolehnout? Už nemůžu, dej mi sílu Bože!“ To jsem pořád opakoval.

Bůh chce, abych se mu totálně svěřil
a předal mu režii svého života…

Ze začátku to byl jen vyčítavý nářek k Bohu. Postupně mi ale začalo docházet, že Bůh chce, abych se mu totálně svěřil a předal mu režii svého života. Začal jsem se modlit: „Pane, odevzdávám ti celou svou svobodu. Vezmi do svých rukou můj život a udělej, co chceš. Jen mi dej sílu.“ Tohle byl vrchol mého života v base. Najednou jsem ti začal pociťovat uvolnění a začal věci prožívat jinak.

V base jsem nakonec nejvíc cítil, že Bůh je se mnou…

V base jsem tak nakonec nejvíc cítil, že Bůh je se mnou teď a tady a že se mnou vždycky bude. Říkal jsem: „Hele, Pane Bože, teď jsem v tomhle srabu. Doléhá to na mě. Prosím tě, vem to do svejch rukou a řeš to za mě. Jen mi dej sílu, abych ti pomohl.“ On to do svých rukou vezme. Nám stačí říct: „Ano, já s tebou chci spolupracovat.“ Není třeba plýtvat slovy. Právě když jsi bojácný a sklíčený, tak můžeš pocítit jistotu Boží přítomnosti. Tato jistota ti změní pohled na svět.

Znáš tu fresku v Sixtinské kapli, jak tam Bůh natahuje ruku a Adam tu svou natahuje k němu? To je víra. Líp to nejde vyjádřit. Bůh mně dává možnost a já to beru. Člověk – a já to znám z doby, kdy mi hrozil provaz – se musí vyšponovat a furt se opírat o Boha. Když se o něj opřeš, přestaneš se obírat sám sebou a svojí nedostatečností. Pak s ním můžeš konzultovat všechno, i všední, každodenní věci.

Se svolením zpracováno podle knihy „Čím to je, že jste tak klidný?
Václav Dvořák v rozhovoru s Janem Mazancem
",
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno.

Autor: Václav Dvořák   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Utrpení  |  Víra  |  vězení  |  utrpení a naděje  |  pronásledování  |  Odevzdanost, odevzdání  |  Obrácení  |  krize víry  |  krize osobní  |  Kněžství, kněz  |  zklamání  |  1948 - 1960 - padesátá léta  |  ČSSR (1948 - 1989)  |  Osobnosti, světci, svatí  |  biografie  |  hněv  |  Immanuel = Bůh s námi  |  zlo a utrpení  |  temnota, tma, vypraholst  |  Svědectví  |  STB, komunistická tajná policie  |  Samota, osamocenost  |  opuštěnost  |  Komunismus a socialismus  |  kněz, kněží  |  Povolání duchovní  |  Povolání  |  Poslání  |  Falešné představy o Bohu  |  1950  |  Krize  |  skaut, skauting

 

Související texty k tématu:

Kněží - životní osudy
Bože, že já blbec nejsem normální člověk!
Facka za rozhodnutí ke kněžství
Josef Toufar
Proti totalitám lze bojovat i jinak než mečem
Mé kněžské začátky na Šumavě za komunistů 
Kněz ve vřavě bitvy muže proti muži 
Na kněžství mě lákala světovost církve 
Kaplan NY hasičů, který zahynul při teroristickém útoku 
Čtyři kaplani - ve víru války
- Další texty o životě různých kněží

O kněžství obecně
- Jak chápat význam (Ježíšova) kněžství
Kněz nesmí být funkcionářem či provozovatelem
Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze 
Tři druhy únavy kněze
Co s novoknězem ve farnosti?
Co věřící očekávají od kněží
Kněz je nejprve bratrem ve víře
Kněžství, kněz (soubor textů)
Křížová cesta k Roku kněží
Muž s probodeným srdcem
Na kněze lpící na majetku je smutný pohled
- Další texty o kněžství

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz

Praktické odkazy

 

 

Náhodný tip

Nejednotu nelze překonávat ...
Křesťané jsou rozděleni především kvůli své úzkoprsosti a svým hříchům....





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz