Na útoky démona lze odpovídat pouze Božími skutky, totiž odpuštěním, láskou a úctou. - archiv citátů

5.6.2017 00:00

Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze

Ve čtvrtek po slavnosti Seslání Ducha svatého se slaví svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze (latinsky festum Domini nostri Iesu Christi Summi et Æterni Sacerdotis).

„Máme mocného velekněze,
který vstoupil až před Boží tvář,
Ježíše, Syna Božího,
proto se držme se toho, co vyznáváme.

Nemáme přece velekněze,
který není schopen mít soucit s našimi slabostmi;
vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my,
ale nedopustil se hříchu“ (Žid 4, 14-16). 

 

Svátek  Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze se začal slavit ve Španělsku, kde jej povolil papež Pavel VI. v roce 1970. O jeho zavedení se velmi zasazoval arcibiskup Valencie José María García Lahiguera, zvaný Apoštol kněží, který pomáhal pronásledovaným kněžím během občanské války ve Španělsku.  O zavedení svátku v celé Církvi rozhodl papež Benedikt XVI. v červnu 2012 s tím, že jednotlivé biskupské konference mohou svátek zavést do svých liturgických kalendářů. Liturgické texty svátku lze dohledat na stránkách www.liturgie.cz/dodatky/Jezise-Krista-kneze/


Jak chápat význam Ježíšova kněžství

Chceme-li pochopit význam Ježíšova kněžství, je nutno se nejdříve seznámit s pohanským pojetím kněžství a hlavně se starozákonním kněžským úřadem, který je předobrazem a přípravou na kněžství Ježíšovo…

Stará mimobiblická náboženství si vytvořila celou řadu nižších božstev, která měla sloužit jako prostředníci mezi člověkem a vyššími transcendentními božstvy. Později se takovými prostředníky stávali různí duchové nebo i lidé (králové, kněží apod.), kteří byli zároveň do jisté míry i přímluvčími. Kněží byli služebníky oltáře, strážci posvátných tradic a „mluvčími“ božstev.

Ve starozákonní době existovalo množství prostředníků mezi Bohem a člověkem. Šlo často ale jen o přechodné, jednorázové poslání. Bůh se ale  neuzavírá do nějaké své osamocené výše, ale usiluje o vztah k člověku. Všichni prostředníci, které posílá, ve skutečnosti připravují příchod jediného skutečného prostředníka a jsou jeho předobrazem. V Izraeli existovaly dvě základní kněžské funkce: bohoslužebná - přinášení oběti a funkce služby Slova.

Smír mezi Bohem a člověkem je definitivně zjednán až Ježíšem, Vtěleným Slovem, který může opravdu mluvit a jednat jak jménem Božím, tak jménem člověka. Je zde tak někdo, komu přísluší v plném slova smyslu titul „prostředníka mezi Bohem a lidmi“.

Historické kořeny kněžského úřadu

V civilizační oblasti Palestiny, kde žije židovský národ, konal kněžskou službu sám král, jmenovitě v Egyptě a v Mezopotámii. Pomáhal mu přitom hierarchický klérus, obvykle dědičný a tvořící tedy opravdovou kastu. 

U izraelských patriarchů tomu byla ale jinak: neexistoval chrám ani vymezená skupina kněží, sloužící Bohu. Sami patriarchové stavěli oltáře a přinášeli oběti. Jejich kněžská funkce byla rodinná, jaká existovala ve většině starověkých národů. Až Mojžíšem pak začala specializace kmene Levi na bohoslužbu. Text Ex 32,25-29 formuluje podstatu tohoto kmenového kněžského úřadu jako Boží vyvolení k bohoslužbě. V období králů vykonával různé kněžské funkce panovník, podobně jako králové okolních národů. Ve skutečnosti ale zůstával spíše hlavou než členem kněžské kasty. Ta se mezitím stávala organizovanou institucí při jeruzalémském chrámu. Od doby krále Heroda (r. 37) byli velekněží jmenováni politickou mocí a byli vybíráni mezi členy velkých kněžských rodin, tvořícími skupinu ´velekněží´.

Touha po dokonalém kněžství

Starozákonní kněžstvo se po generace staralo o náboženský život vyvoleného národa učením, sestavením Písma svatého a podáním Mojžíše i proroků.

Starý zákon ovšem zprostředkování mezi lidem a jeho Bohem neomezoval výlučně na kněze. Také králové vedli Boží lid dějinami, jakožto vůdcové političtí, vojenští i náboženští a jako zákonodárci. Významnou úlohu sehráli také proroci. Prorok i kněz nesli zodpovědnost jasně nábožensky vymezenou a ohraničenou.

Kněžský úřad byl spojen s vysokými požadavky, kterých ovšem všichni kněží nedosahovali. Proto proroci tyto slabiny nemilosrdně odhalovali. Všechna kritika a všechno reformní úsilí byly neseny snahou přiblížit se ideálu dokonalého kněžství. Proroci nepřestávali připomínat jejich povinnosti, jako věrnost Tóře a pravou, neposkvrněnou bohoslužbu.  Prostá zkušenost ovšem vedla k poznání, že člověk sám ze sebe není neschopen takovéto dokonalosti. Proto se veškerá naděje upínala k Bohu, který sám nastolí dokonalé kněžstvo.

Ježíš, pravý velekněz

Vše, co přináší Starý zákon, nabývá plného významu v Ježíšovi, který je naplněním a i překonáním kněžského úřadu.

Oběť

Prvním úkolem starozákonních kněží bylo přinášet oběť.  O Ježíšově smrti, kterou jeho protivníci vidí jako trest za rouhání a učedníci jako křiklavý neúspěch, on sám mluví jako o oběti, kterou popisuje za použití starozákonních předobrazných událostí, jako je např. smírná oběť služebníka Hospodinova (Mk 10,45; 14,24; srv. Iz 53) nebo Mojžíšova oběť při uzavření smlouvy u paty Sinaje (Mk 14,24; srv. Ex 24,8). Jeho krev, prolitá o Velikonocích, připomíná krev velikonočního beránka (Mk 14,24; srv. Ex 12,7.13.22n). Přijímá smrt, ke které je odsouzen, jako oběť, kterou kněz přináší na smír Boha s hříšníky, jako novou smlouvu o spáse lidu. Je skutečným knězem, který přináší oběť vlastního života.

Písmo

Druhým úkolem starozákonních kněží bylo vykládat Tóru. Ježíšův postoj k Mojžíšovu Zákonu je jednoznačný: přichází jej naplnit (Mt 5,17n) a odhalit jeho hluboký a doposud skrytý smysl. Sám se přitom necítí vázán jeho literou (Mt 5,20-48), ale jeho duchem. I v tomto ohledu je Ježíš „nástupcem“ starozákonních kněží a zároveň stojí nad nimi tím, jak dovršuje Zjevení.

Ježíš v pojetí novozákonních spisů

V Pavlově pojetí je Ježíšova smrt vrcholným projevem jeho svobodné vůle, dokonalá oběť, hodná nejvyššího velekněze, kterým Ježíš Kristus je.

V listu Židům se setkáme s rozvinutou myšlenkou na Ježíšovo kněžství.  Ježíš je povolán podobně jako kdysi Áron, a daleko dokonaleji než on, přinášet oběti za hříchy lidu. K osvětlení těchto souvislostí podává autor listu Židům komplexní výklad starozákonních textů. Ježíš je dokonalý prostředník a zároveň skutečný člověk (2,10-18; 5,7n), sdílející naši nouzi až k pokušení (2,18; 4,15), i pravý Syn Boží, převyšující svou důstojností anděly (1,1-13), a proto je jediným a věčným veleknězem. Jeho jediná oběť je platná navždy (7,27; 9,12.25-28; 10,10-14) a on sám se tak stává věčným přímluvcem (7,24n) a prostředníkem nové smlouvy (8,6-13; 10,12-18).

Všichni pokřtění jsou kněží

Celé Ježíšovo jednání a celý křesťanský lid má kněžský charakter. Ježíš vyzývá své učedníky, aby byli nositeli jeho poselství. Protože Ježíš dává všem podíl na svém synovství a na království mesiášského nového světa, činí z nich kněze podle svého obrazu.

Apoštol Pavel považuje službu věřících za „oběť ve službě víře“. Vyzývá proto věřící, aby „přinášeli sebe samy v oběť živou, svatou a Bohu milou“. To je totiž skutečná „duchovní bohoslužba“. List sv. Jakuba vypočítává, v čem spočívá pravá bohoslužba (Jak 1,26n). List Petrův a Zjevení sv. Jana prohlašují křesťany výslovně za „královské kněžstvo“. Ode dne letnic se církvi skrze dostává Ducha; „jen jedno je tělo“…  (Ef 4,4nn). Připojení k tomuto tělu se děje křtem (Sk 2,38)

Vykonavatelé Ježíšova kněžského úřadu - "kněží"

Žádný text NZ neoznačuje titulem ´kněz´ ty, kdo nesou zodpovědnost za církevní obce. Uvážíme-li, jak zdrženlivý byl v používání tohoto termínu Ježíš sám, nemůže nás překvapit ani zdrženlivost prvních křesťanů.

Už za svého pozemského života Ježíš povolává na svou vinici, tj. hlásat evangelium a konat skutky, které jsou znamením přítomnosti Božího království. Tito jeho vyslanci prodlužují trvání Ježíšova prostřednického úřadu. Poslání rozšíří na celý svět. Ježíš svěřil starost o svou církev dvanácti apoštolům. Ti pak staví do čela církví muže, z nichž někteří nesou titul ´starších´, předchůdců dnešních kněží („presbyteros“, viz v Sk 14,23; 20,17; Tt 1,5). Pavlovy úvahy nad apoštolátem a dary Ducha už směřují ke kněžské službě v církvi -  když mluví o apoštolském kázání, používá výrazů z liturgicko-bohoslužebného slovníku (Řím 1,9; 15,15n). Zde je kořen pozdějšího vývoje k institucionálnímu kněžství, které ovšem není v NZ žádnou kastou a ani popřením kněžství Kristova nebo kněžství všech věřících. Je službou oběma tím také prostředníkem služby lidu jeho Bohu.

Jediný kněz a prostředník

Ježíš Kristus je jediným prostředníkem nové smlouvy mezi Bohem a člověkem. V něm se člověk přibližuje Bohu.

Ježíšovým příchodem končí období starých, dílčích zprostředkování a začíná definitivní zprostředkování. V něm, pravém „potomku Abrahámovu“ (Gal 3,16), se dostává jak Izraeli, tak národům požehnání, slíbených praotci Božího lidu. On je novým Mojžíšem, vůdcem v průběhu nového exodu, prostředníkem nové smlouvy, hlavou nového lidu. Je zároveň králem, synem Davidovým, Božím služebníkem, kterého ohlásil Izaiáš (Mt 12,17-21). Jednou provždy osvobozuje, zachraňuje a vykupuje svůj lid. V jeho osobě jsou spojeny postavy krále, kněze i proroka, on je skutečné Boží slovo. Jeho příchod tedy přináší do dějin zprostředkování mezi Bohem a člověkem trvalý prvek: v chrámě, „který není vystavěn lidskou rukou“ (Žd 9,11), je prostředníkem „vždy ochotným přimlouvat se za bratry“ (7,25). „Jeden je Bůh a jen jednoho máme u něj prostředníka“ (1Tm 2,5), který zůstává na věky.

Jediný Prostředník je Láska (1 Jan 4,8)
a rozhodnul se být s lidmi (Mt 1,23; Zj 21,3),
aby je učinil „účastnými božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4)
a pracoval s nimi na uskutečnění Božího záměru.

Zpracováno podle Slovníku biblické teologie,
vyd. Velehrad – Křesťanská akademie, Řím, 1981;
s 172 n. a 385 n.
Redakčně upraveno


 

Biblický text k tématu: 

Vy však jste královské kněžstvo, národ svatý,
abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal.

Milovaní! Jako novorozené děti žádejte duchovní, nefalšované mléko, abyste jím rostli ke spáse. Vždyť `jste okusili, jak dobrý je Pán'. K němu přistupujte, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal' ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu. (1 Petr 2,2-5.9-12)

 

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Úterý 22.8.

Sd 6,11-24a; Mt 19,23-30

Komentář k Sd 6,11-24a: Povolání Gedeona je provázeno jeho nejistotou. Ano, povolání samotným Bohem je tak velká věc, že bych se i já rád ujistil o jeho pravosti. Mám však právo nahradit víru jistotou?

Zdroj: Nedělní liturgie

Mediálně spolupracujeme:

CSM 2017 Olomouc / Celostátní setkání mládeže 15. - 20. 8. 2017

Festival United 24.8. - 26.8. 2017 Vsetín

21.8.1968 Komunismus = ´bratrství´s kulometem u hlavy

(19.8.2017) 21.8.1968 vtrhly komunistické armády do tehdejšího Československa... Komunistické ideje mohou být líbivé a...

Svatý Maxmilián Maria Kolbe (svátek 14.8.)

(13.8.2017) "Nenávist není tvůrčí síla, jenom láska je tvůrčí síla..." (odkaz na kna.cz)

15.8. Slavnost Nanebevzetí Panny Marie

(13.8.2017) K čemu nám slouží tento svátek?

Abbé Pierre - výročí narození (* 5. 8.1912 + 22. 1.2007)

(4.8.2017) Francie je ke křesťanství poměrně vlažná. Přesto byl její nejpopulárnější osobností po mnoho desetiletí...

Proměnění Páně (6.8.)

(4.8.2017) Událost Proměnění Páně obrací náš pohled k Božímu světlu, abychom se tak vymanili z temnot života…

Jan Maria Vianney (svátek 4.8.)

(2.8.2017) “Má-li člověk Ducha svatého, jak sladké jsou všechna námahy tohoto světa“, říká svatý Jan Maria...

Sv. Ignác z Loyoly (svátek 31.7.)

(29.7.2017) Zakladatel Jezuitů. Ignác chtěl být původně rytířem a vstoupit do služeb kastilského krále Karla V. Nakonec...

Václav Dvořák († 30. 7. 2008)

(27.7.2017) Mons. Václav Dvořák (1921 - 2008) byl jedním z kněží, jejichž víra byla tvrdě zkoušena nejdříve v...