Jak to asi prožíval svatý Josef... (povídka)

16.3.2016, Jan Dobraczyński

Jak to asi prožíval svatý Josef... (povídka)
Foto: AKr

Josef se dozvídá, že Marie je těhotná

Kleofáš - bratr Marie se jednou navečer objevil u Josefa. Jakmile ho Josef spatřil, hned věděl, že budoucí švagr přišel s nepříjemnou zprávou a že mu bude zatěžko ji sdělit. Velký muž byl rozhněvaný, zamračený, ale také v rozpacích.

Josef se snažil zachovat klid, ale srdce mu neklidně tlouklo. On sám byl od včerejška jako na trní. Zaslechl totiž nějaké ženy, které se mezi sebou bavili o Marii, která se prý již vrátila od Alžběty. Ale proč mu to nikdo neřekl? Až teď přišel Kleofáš, který si odkašlával, škrábal se ve vousech a mračil se. Josef si byl jist, že to, proč přišel, se týká Marie a že to je něco stejně nemilého jako to pochechtávání žen na ulici, které slyšel předchozího dne.

Kleofáš si ovinul vousy kolem prstu a netrpělivě škubl rukou. Stále si odkašlával. Nakonec řekl: „Nebylo dobré, že jsi s Marií tehdy k Alžbětě nešel...,“ „Jak jsem s ní mohl jít? Vždyť přece odešla, a ani mi o tom neřekla“, odpověděl Josef. Kleofáš ho neposlouchal. Drmolil si svoje:„To nebylo dobré." Josef stiskl rty, které se mu začínaly chvět, a řekl: „Přece jsi sám říkal, že musí uplynout obvyklá doba zasnoubení."„Ano, to je pravda,“ připustil Kleofáš. „To je pravda... Ale nemyslel jsem si... nevím...,“ zajíkl se. A nečekaně vybuchl:

„Ona je těhotná!“

„Marie?!“ vykřikl Josef a v tom výkřiku bylo ohromení.

To vyřčení muselo být pro Kleofáše nejtěžší. Teď už mluvil plynně, až překotně, a jeho hněv rostl se slovy.„Špatně ses zachoval! Marie je jako moje dítě. Staral jsem se o ni. A ty...! Měls to říct! Mohli jsme zkrátit dobu zasnoubení! Kdybys to jen řekl... Ale tak, jak jsi to udělal...! Jak to vypadá?! Toho jsem se nenadál! Myslel jsem, že ti mohu věřit! Co řeknou lidi... Byla pod naší střechou! Zklamal jsem se v tobě!"

„Ale já...,“ začal – a ztichl. To, co ho ohromilo, se proměnilo v proud bolesti, který vyvěral ze samého dna jeho bytosti. Silně zkousl rty, až do krve. Nechtěl, aby samy promluvily. Co mohl říci? Nemohl obvinit ji... Kdyby ji obvinil... V Judsku by to znamenalo rozsudek smrti. Tady v Nazaretě nevěrné ženy nekamenovali. Ale pohrdání, jaké by dívku stihlo, by bylo stejně vražedné jako vržené kamení. Instinktivně si přitiskl ruku na srdce, které splašeně tlouklo. Svěsil hlavu jako provinilec.

Jak se to mohlo stát?

Kleofáš ještě neskončil: „Spáchal jsi na nás velkou křivdu! My se stydíme. Jak se teď ukážeme mezi lidmi? Co řeknou, když už všichni vidí, jak to je? Jí jsi také ublížil. Myslel jsem si, že jsi čestný. Důvěřoval jsem ti. Nezakazoval jsem vám, abyste se setkávali. Myslel jsem si, že jsi zbožný, že znáš předpisy."

Před očima zalitýma slzami se Josefovi zjevil obraz Miriam. Nikdy by nemohl něčemu takovému uvěřit. A nikdy, nikdy, uvědomil si, něčemu takovému neuvěří... Navzdory skutečnosti, navzdory lidskému výsměchu – nemohl. Jak se mohlo stát něco, co se stát nemohlo! Od první chvíle, kdy se setkali, si byl jist, že on sám by mohl spáchat i nejhorší zločin, ale ona že nic takového neudělá nikdy. Celý svět mohl zklamat – ale ona by nezklamala! A jak ji lépe poznával, rostla v něm tato jistota stále víc. Ale může snad tvrdit, že skutečnost není skutečností?

A přesto věděl, že ji z toho neviní. Nikdy by nebyl schopen obvinit ji. Nedokázal by tak postupovat: zachránit sebe na její úkor. Ať si všichni myslí, že vinen je on. Že zklamal důvěru jejích pěstounů. Že zneužil její lásky.

Horečnatý spánek a Josefův sen...

Kleofáš odešel. Ještě silněji přitiskl obličej ke kolenům. Slzy mu přestaly téci, jenom vzlyky mu svíraly hrdlo. Obrátil se na záda, ležel na louce před svým malým domkem. Když pootevřel víčka, viděl, že obloha je šedá. Její modř překryly tmavé stíny večera. Ani nezpozoroval, že již přichází noc. Přišel spánek – horečný, divoký a neklidný.

Spal, ale najednou měl pocit, že je v synagoze, stojí na stupínku a marně hledá dřevěnou ručičkou správný verš na svitku. Až konečně ta slova nalezl. Ve snu je znovu přečetl. Když je četl v synagoze, věděl, co znamenají. Znal učení zákoníků. Dovedl z nich vyložit prorokovy myšlenky. Ale teď, ve snu, zněla ta slova docela jinak, a přece to byl ten samý verš: „Proto vám dá znamení sám Panovník. Hle, dívka počne a porodí syna...“
 
Znal příběh a historii svého rodu. Nejednou slyšel výklad tohoto proroctví. Ale teď, ve snu, ho upoutalo slovo alma – dívka... Téměř děvčátko – ta, která se ještě nestala ženou... Slova „dívka počne“ – si protiřečí. A tu jím projela myšlenka jako blesk. Tak prudce, až se probudil. Zdálo se mu, jako by slova, která četl v synagoze a která se mu v mysli stále vracela, byla určena přímo jemu. Právě jemu. Scéna, kterou prorok popisoval, se týkala jeho rodu. Lidé, kteří se sešli v synagoze, poslouchali proroctví jako starý příběh. Ale pro něho to prostě nemůže být jen jeden z příběhů! Ta slova byla určena jemu! Mluvila k němu! To znamení – to bylo znamení pro něho!

Nemohl ležet. Usedl. Byla hluboká noc. Ochladilo se. Dlaněmi si třel zkřehlé paže, a jak jen to šlo, zahalil se do šatu, protože plášť si s sebou nevzal. Sen odletěl. Mysl horečně pracovala. Znamení pro mne? Jaké znamení? Co má společného příběh praprababičky s tím, co mě potkalo? Rozhodl jsem se, že odejdu. Nevidím jiné východisko. Už nikdy Miriam nespatřím. Musím odejít! Musím utéci! Ale mám utíkat jako tchoř, který se bojí trestu? Jestli uteču, budou si všichni myslet, že jsem nečestný člověk. Nevadí! Alespoň ji zachráním! Nemohu ji obvinit. Musím se všeho zříci, Marie, té jediné, která zaujala místo v mén srdci, ale i svého dobrého jména... 

"Ničeho se neboj a vezmi ji do svého domu..."

Náhle jako by někdo tato slova vyslovil nahlas. Rychle se rozhlédl. Kolem dokola se nic nezměnilo. Byla stále noc, stříbrná a studená. Měsíční svit byl tak silný, že bylo vidět téměř jako ve dne. Nikdo tu nebyl. Jen opodál rostl bílý květ a silně voněl.

 

Se svolením zpracováno podle
románového příběhu Stín Otce
jehož autorem je Jan Dobraczyński,
vydalo nakladatelství Paulínky.
Redakčně upraveno.

Autor: Jan Dobraczyński   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Josef - svatý  |  příběh, povídka  |  Maria  |  Bůh promlouvá, mluví

 

Související texty k tématu:

Svatý Josef
Povolání sv. Josefa se týká i každého z nás (papež František)
- Josef se rozhodl neuposlechnout mojžíšský zákon
Josefův vnitřní zápas ve vztahu k Marii i Bohu (Benedikt XVI.) 
Josefovo zklamání z Marie (Benedikt XVI.) 
Svatý Josef jen mlčel? (Aleš Opatrný)
- Papež František a svatý Josef
Svatý Josef ukazuje, v čem spočívá otcovství… 
Josef - "Divnej chlápek" s kytkou 

Maria, mariánská úcta, modlitba k Marii
I Maria rostla ve víře 
Leckteří lidé k Marii cestu nenacházejí
Maria je nám blízká, zvláště v období zkoušek
Maria má raději napodobování než obdivování
Maria není cestou; Maria stojí tam, kde se jiným podlamují kolena
Maria nepatří jen na oltáříky
Maria nežila v klášteře
Mariánská úcta - vyváženě bez přehánění nebo ukracování
Proč se vůbec modlit růženec?
www.maria.cz web o úctě k Marii

Svatost; svatí:
Význam slova ´svatý´ prodělal řadu změn...
Svatost spočívá v ponoření do Jeho lásky 
Neuvěřitelně podivné představy o svatosti
Co znamená být svatým dnes (Ladislav Simajchl)
Svatost pro normální lidi 
Nesvatá svatost církve (Benedikt XVI.)

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz