Knězem navzdory - uprchlický farář a sám uprchlík P. Pavel Kučera

29.2.2016

Knězem navzdory - uprchlický farář a sám uprchlík P. Pavel Kučera
Foto: Hlas misie 2012-2

1945 - 1948; odsun gymnázia do Bohosudova

 

Psal se rok 1945. Bylo po válce a zdálo se, že se otvírají nové možnosti. Jistě i pro vás.

Ze svých návštěv Prahy jsem znal kaplana od Sv. Štěpána P. Václava Soukupa. Věděl o mé touze být knězem. „Něco s tím provedeme,“ slíbil mi. Jezuité právě otvírali arcibiskupské gymnázium…

Stěhoval jste se do Prahy.

S radostí jsem se stěhoval. Náš ročník arcibiskupského gymnázia měl zprvu sídlo u voršilek v Ostrovní ulici. Profesoři, většinou jezuité, bydleli nedaleko u Sv. Ignáce. Další rok nás prozatímně přestěhovali do semináře v Dejvicích. Bylo už jasné, že osud arcibiskupského gymnázia je v Praze ohrožen.

Studovat arcibiskupské gymnázium tehdy znamenalo, že se od studenta předpokládá, že se má snažit stát se knězem.

Však se řada mých spolužáků kněžími stala: Muzikář, Novotný, Vlasák, Bělohlav, Maryška ... Ve škole ovšem ještě nebylo zřetelné, z koho kněz bude a z koho ne; ani se o tom mnoho nemluvilo. Já se zpočátku potýkal s velkým problémem v tom smyslu, že jsem neuměl studovat; systém měšťanské školy mě k tomu nevedl. Potíže jsem měl zejména v předmětech technického a matematického rázu. I na ostatních studentech bylo patrné, že výuka během války nebyla nijak intenzivní.

Po dvou letech jste se zase stěhoval. Do Bohosudova. A s celým gymnáziem.

Ještě než komunisti gymnázium v roce 1950 definitivně zrušili, přesunuli ho o tři roky dříve do severočeského Bohosudova, známého poutního místa. Byla tam stará jezuitská kolej a své církevní gymnázium tu mívali Němci. Naši profesoři ze stěhování do pohraničí pochopitelně nadšeni nebyli, Bohosudov jim nic neříkal, byli zvyklí na Prahu. Šli tam z poslušnosti. Pochopitelně ani všichni spolužáci dál na gymnáziu nepokračovali, ve třídě nás zůstalo osmnáct.

Hledání povolání musí snad zákonitě provázet nějaké krize.

V gymnáziu jsem nic takového nezažil, a pokud se zamyslím nad svým životem, tak snad vůbec nikdy. Má touha po kněžství byla zcela pevná, a to i tehdy, když jsem dělal ve fabrice a na stavbě a byl v kontaktu se světem a vším, co k němu patří. V některých chvílích to vypadalo, že mám cestu ke kněžství uzavřenou, přesto jsem spoléhal na to, že mě Pán Bůh dobře vede. Hodně jsem se za své povolání modlil, i ostatní se za ně modlili.

 

1950 - "Akce K" - přepadení gymnázia komunistickými ozbrojenci

 

Takové pevné vedení vám bylo silně ku prospěchu. Přišel únor 1948.

O detailech všeho dění jsme informovaní nebyli, ale v zásadě jsme věděli, že začíná velmi vážná situace. To nám ostatně bylo jasné už předtím, když jsme museli opustit Prahu. Profesoři s námi o tehdejších událostech mnoho nemluvili, sami nevěděli, co a jak bude. O situaci ve městě jsme se dozvídali jen minimálně. Nás se to začalo přímo dotýkat, když se jednou v našich dveřích objevil nějaký pán, prý je náš zmocněnec a má všecky pravomoci. Obsadil si jednu kancelář a začal úřadovat. Byl to policejní dozor, začal nám kontrolovat poštu, zdržoval její odevzdání. Spolužáci po mně jako po mluvčím chtěli, ať se za ním v té věci vypravím. Šel jsem. Jednal se mnou velmi slušně, naoko se divil, jak můžeme mít nějaké pochyby, že by snad poštu četl. Na druhou stranu je prý určitý dohled třeba, to si musíme uvědomit. Později jsem pochopil, že si takto komunisti ohmatávali terén a připravovali přepadení gymnázia a kláštera.

V tomto ročníku jste zažil likvidaci klášterů a církevních zařízení.

Už několik měsíců před osudným dubnem 1950 se o nás začal zajímat Svaz mládeže, posílali nám nějaké pozvánky, ale my jsme nikam nechodili. Až když přišlo z Ústí nad Labem centrální pozvání adresované přímo vedení gymnázia, pan ředitel P. Opavský mě vyzval, abych jel já. Poslechl jsem. Všechno probíhalo v komunistických intencích. Na výzvy různých aparátčíků typu: „U vás v Bohosudově je spousta mladých lidí, taky byste se měli zapojit,“ jsem reagoval tím, že jsem dokola opakoval: „Vždyť je to přece dobrovolná záležitost.“ O žádném zapojování nemohla být z naší strany řeč.

V Bohosudově jsme měli pěknou kapelu, nehráli jsme často venku, ale tentokrát jsme se z nějakého vystoupení zrovna vraceli. Bylo už přítmí a všimli jsme si, že kolem ambitů a vůbec kolem celého prostoru kláštera se pohybují nějaké temné postavy. Bylo jich poměrně dost. Dalo se vytušit, že něco není v pořádku. Nechali nás vejít dovnitř, odložili jsme nástroje a chystali se spát, když jsem zaslechli hluk. Vrata se najednou otevřela a do dvora vjely policejní vozy s milicionáři. Dva tři chlapi dost hrubým způsobem vtrhli od ložnice, rozsvítili a začali nám nařizovat: „Vstávat, oblíknout, sejdeme se v jídelně!“ Že to mysleli vážně dotvrzovaly samopaly v jejich rukou. Od té chvíle jsme byli neustále pod dohledem. V jídelně se postupně shromáždili všichni studenti, pak přivedli i rektora Šitala. Nedali mu moc prostoru, jen nás vyzval, ať zachováme klid. Následně jmenovitě zkontrolovali, jestli nikdo nechybí. Celé to trvalo možná přes hodinu. Pak nám řekli, ať se vrátíme do ložnic, můžeme spát, ale nesmíme se nikam vzdalovat. Všude stáli strážní...

Člověk v takové atmosféře jistě neusne.

Pološeptem jsme debatovali, snažili jsme se vyznat v tom, co se děje. Pozdě k ránu jsme uslyšeli hukot motorů. Podívali jsme se z okna: nákladní auto naložené slámou couvalo průjezdem k naší kuchyni. Ráno zase vtrhli do ložnic a jeden chlapík s vousky nás začal instruovat, ať se jdeme podívat do kuchyně: „Ti vaši klášterníci tam měli ukryté zbraně!“ „V noci ke kuchyni couvalo vaše auto. Viděl jsem to z okna. Ty zbraně jste tam dali vy!“ řekl jsem. Chlapík ke mně skočil a křikl: „Ty, černý (měl jsem černé vlasy), ještě něco řekneš a dám ti takovou přes hubu, žes to neviděl!“

Mohli jsme se opláchnout a obléknout a pak jsme museli jít zase do jídelny. S kněžími jsme se už nesešli, za několik hodin jsme jen viděli, jak policisté přistavili autobus a naše kněze, magistry a scholastiky odváželi pryč.

Přistavili další autobus a pod policejním dozorem – všude byli chlapi se samopaly – nás odvezli do Děčína. Ocitli jsme se na jezuitském filosofickém učilišti. Zavedli nás do světnic. Bylo zvláštní si uvědomit, že ještě před několika hodinami tu filosofové byli, věci narychlo poskládané, poházené, některé postele neustlané...

Co jste jinak mohli dělat?

Nic, maximálně hrát karty a diskutovat. Byli jsme mladí, nebrali jsme to nijak tragicky. Po pár dnech náš dozor zřejmě dostal informaci, že nás můžou propustit. Tomu ovšem muselo předcházet pořádné školení. Mluvili do nás, že se nám otevře celý svět, že jsme byli jezuity ohlupovaní, a teď budeme mít všechno – i děvčata. Když jsme to vyslechli, mohli jsme dát vědět rodičům nebo příbuzným, aby si nás vyzvedli. Pro mě přijel strýc.

Nechali vás dostudovat?

Nechali. Kdo chtěl, mohl maturovat na civilním gymnáziu. Hodně nás bylo z Prahy a většinu přijali do Akademického gymnázia ve Štěpánské ulici. Tady nás rozdělili do různých tříd, abychom pokud možno nebyli spolu.

 

"Půjdu mezi dělníky!“ Přihlásil jsem se do ČKD Stalingrad

 

Co tedy dál?

Moje třídní profesorka na mě celkem držela, chodila za maminkou do trafiky a chválila mě. Doporučovala, ať jdu studovat práva nebo něco podobného. To mě ale nelákalo. Četl jsem tenkrát Staveniště Evropy, knihu o dělnických kněžích ve Francii. „To je ono. Půjdu mezi dělníky!“ Přihlásil jsem se do ČKD Stalingrad.

Co vám na to říkali rodiče?

Táta byl nad věcí: „Nebudu ti radit, vyznáš se v tom líp než já.“ Maminka poplakávala, říkala, že si komplikuju život, poukazovala na to, že kamarádi studují na inženýra, na doktora, a já jdu do fabriky. Já jsem měl ale jasno.

Chtěl jste se stát dělnickým knězem bez toho, že byste zatím byl knězem.

Chtěl jsem tam působit jako křesťan. Byl jsem mladý a přál si poznat dělnické prostředí. Mým oborem se stalo těžké strojírenství, bývalá továrna Kolben-Daněk. Tenkrát probíhala akce „Padesát tisíc do výroby“, kdy vyhazovali úředníky z kanceláři a posílali je do výroby. Byli to právníci, ekonomové, s řadou z nich jsem si rychle porozuměl. Byli jsme na jedné lodi. Mě zaškolili na hoblíře. Bylo to docela zajímavé, dělal jsem u dvou starých kolbeňáckých es, prvorepublikových bolševiků.

U nich jste pravděpodobně s evangelizací moc úspěšný nebyl.

To ne. Byli na mě ale hodní, zaučovali mě a já se jim snažil pomáhat, jak jsem uměl. Dělal jsem na hoblovce. Když byla chvilka volna, vyndal jsem ze šuplíku knihu a nenápadně si četl. Právě jsem měl Plnou slávy od Bruce Marshalla, když si mě všiml místní plánovač: „Co to čteš?“ „To by tě asi nezajímalo, je to o jednom knězi.“ „Ty jsi věřící? Já taky!“ zaradoval se ten člověk. Jirka Kopic! Tady začalo naše přátelství, později jsme spolu utekli z Československa.

Při práci jsem odpočítal deset špon a tak se modlil růženec. Komplikace nastaly, když po mně fabrika chtěla, abych dělal dvanáctihodinové šichty. To jsem nechtěl: jednak bych se nemohl pravidelně scházet s naší partou – ti kluci usilovali stejně jako já stát se knězem –, a za druhé bych měl méně času na studia. Rozhodl jsem se totiž využít času k samostudiu, stále jsem myslel na to, jak nám jezuité doporučovali: „Studujte, studujte.“

Šlo tak snadno odmítnout dvanáctihodinové směny?

Nebylo to jednoduché, ale časem se to podařilo. Od hoblovky mě sice vyhodili, dělal jsem pak  pomocného dělníka, vazače. Pro tovární jeřáby jsem vázal hřídele a další materiál. Pracoval jsem se železem, s ohromnými řetězy, které měly oko jako lidskou dlaň. Dalo mi to zabrat, materiál tahaly jeřáby z jedné haly do druhé k příslušnému obráběcímu stroji.

Na jeřábech tehdy často sedávaly ženy. Jeřábnice bylo typicky ženské povolání, které mělo symbolizovat zrovnoprávnění pohlaví.

Souhra s jeřábnicemi byla základní. Musely mi kotvu spustit tak, abych byl schopný oko řetězu na ni navléci. Když byla moc vysoko, nadřel jsem se jako pes. Jeřábnice si o mě z nějakého důvodu myslely, že mě vyhodili z medicíny, říkaly mi „mediku, doktůrku“. Jako pomocný dělník jsem byl svým způsobem svobodný.

Nicméně do fabriky jste šel s ideou, že tam budete působit jako křesťan.

Nikdy jsem se nevzdal touhy stát se knězem. K dobré práci každého kněze patří znát život a kde jinde než ve fabrice bych ho měl poznat? Šel jsem tam tedy trochu i ze „studijních“ důvodů. Navíc, musel jsem jít tam, kde brali zaměstnance: těžké strojírenství, hutě, doly, stavebnictví. Víc toho na výběr nebylo. Prodavačem holubů bych se stát nemohl.

 

 

Mons. Pavel Kučera se narodil se v roce 1932 v Praze. Po maturitě pracoval jako dělník, hoblíř a pomocný dělník. Přitom tajně studoval teologii. V roce 1962 jej biskup v Praze Dr. Štěpán Trochta tajně vysvětil na jáhna . V roce 1964 Kučera utekl z Československa, rok studoval v Římě a 22. 8. 1965 přijal kněžské svěcení v německém St. Ottilien. Následně byl začleněn do diecéze Augsburg. Od roku 1966 se staral o české krajany v uprchlickém táboře Zirndorf. Později byl pověřen duchovní správou pro krajany i v diecézích Bamberg, Eichstätt, Regensburg a Würzburg. V letech 1991 -  2006 vykonával službu delegáta České duchovní služby v Německu. V roce 1987 byl jmenován monsignorem a v roce 1992 papežským prelátem a biskupským vikářem pro správu krajanů v evropské cizině. 

P Pavel Kučera za svou činnost v exilu a za pomoc našim uprchlíkům obdržel v roce 2000 státní vyznamenáni České republiky - medaili za zásluhy o stát. 29. 5. 2007 byl jmenován sídlením kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Víta. V jeho osmdesáti letech (2012) mu udělil pražský arcibiskup stříbrnou Svatovojtěšskou medaili Arcibiskupství pražského „za zásluhy v boji za svobodu a proti totalitě během exilu a za jeho mimořádně účinnou humanitární pomoc uprchlíkům“ a v následujícím roce 2013 zlatou Pamětní medaili svatých Cyrila a Metoděje.

Mons. Pavel Kučera zemřel ve středu 24. února 2016. Poslední rozloučení se bude konat při mši svaté v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha ve středu 2. března od 12.30 hodin. Následně bude na břevnovském hřbitově ve 14.30 uložen do hrobu metropolitní kapituly.

Se svolením zpracováno podle knihy:
Lágr - Pavel Kučera v rozhovoru s Alešem Palánem
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.czwww.ikarmel.cz
Redakčně upraveno

Odkazy tématu:

Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: kněz, kněží  |  1945 - 1948  |  1948  |  1948 - 1960 - padesátá léta  |  1950 13. dubna - Akce K  |  Kněžství, kněz  |  Osobnosti, světci, svatí  |  Povolání duchovní  |  pronásledování  |  1945  |  autobiografie  |  biografie  |  Komunismus a socialismus  |  STB, komunistická tajná policie

 

Související texty k tématu:

Kněží - životní osudy
Bože, že já blbec nejsem normální člověk!
Facka za rozhodnutí ke kněžství
Josef Toufar
Proti totalitám lze bojovat i jinak než mečem
Mé kněžské začátky na Šumavě za komunistů 
Kněz ve vřavě bitvy muže proti muži 
Na kněžství mě lákala světovost církve 
Kaplan NY hasičů, který zahynul při teroristickém útoku 
Čtyři kaplani - ve víru války
- Další texty o životě různých kněží

O kněžství obecně
- Jak chápat význam (Ježíšova) kněžství
Kněz nesmí být funkcionářem či provozovatelem
Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze 
Tři druhy únavy kněze
Co s novoknězem ve farnosti?
Co věřící očekávají od kněží
Kněz je nejprve bratrem ve víře
Kněžství, kněz (soubor textů)
Křížová cesta k Roku kněží
Muž s probodeným srdcem
Na kněze lpící na majetku je smutný pohled
- Další texty o kněžství

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz