To, co jsme vykonali, navždy a navěky zůstane s námi. - archiv citátů

20.2.2008, Benedikt XVI.

Postní doba je časem obrácení (Benedikt XVI.)

Dnes na Popeleční středu začínáme jako každý rok postní putování v intenzivnějším duchu modlitby a reflexe, pokání a půstu. Vstupujeme do „mocné“ liturgické doby, která nás připravuje na slavení Velikonoc, jež jsou srdcem a středem liturgického roku i celé naší existence, a přitom nás vybízí, ba dokonce bychom mohli říci provokuje k tomu, abychom poskytli rozhodující impuls naší křesťanské existenci.
Povinnosti, starosti a spěch nás uvádějí do návyků a vystavují nás riziku, že zapomeneme na mimořádnost dobrodružství, do něhož nás vtáhnul Ježíš, a potřebujeme proto každý den opětovně začínat svou náročnou cestu evangelního života a jít do sebe za pomoci duchovně osvěžujících zastavení. Starobylým obřadem udělování popelce nás Církev uvádí do Postní doby jako do velké čtyřicetidenní duchovní obnovy.

Vstupme tedy do postního klimatu, které nám pomůže odhalit dar víry, obdržené křtem, pobídne nás přistoupit ke svátosti Smíření a předznamená božským milosrdenstvím závazek našeho obrácení. V začátcích prvotní Církve byla Postní doba privilegovaným časem přípravy katechumenů ke svátostem Křtu a Eucharistie, které byly udíleny o Velikonoční vigilii. Postní období bylo považováno za čas stávání se křesťany, k čemuž nedocházelo v jediném okamžiku, ale žádalo si dlouhou cestu obrácení a obnovy. K této přípravě se přidávali také pokřtění, aby si oživili vzpomínku na obdrženou Svátost a obnovili své společenství s Kristem v radostném slavení Velikonoc. Postní doba tak dostala a dosud si uchovala povahu křestního momentu v tom smyslu, že pomáhá uchovávat v bdělosti vědomí, že být křesťany se uskutečňuje neustále novým stáváním se jimi. To co máme za sebou, není nikdy uzavřená minulost, ale cesta, která vyžaduje stále novou průpravu.

Při udělování popelce celebrant říká: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“ (srov. Gen 3,19) anebo opakuje Ježíšovu pobídku: „Čiň pokání a věř evangeliu“ (srov. Mk 1,15). Obě formulace poukazují na pravdu lidské existence: jsme omezenými tvory, hříšníky, kteří ustavičně potřebují pokání a obrácení. Jak důležité je slyšet a přijmout tyto výzvu právě v této naší době! Soudobý člověk, který deklaruje svou totální nezávislost na Bohu, se stává otrokem sebe samého a často se ocitá v neutěšené izolaci. Výzva k obrácení je proto pobídkou k návratu do náruče Boha, něžného a milosrdného Otce, k důvěrnému odevzdání se Mu jako adoptivní děti, jež byly znovuzrozeny jeho láskou. Církev opakuje s pedagogickou moudrostí, že obrácení je především milost, dar, který otevírá srdce na nekonečnou dobrotu Boha. On sám předchází svou milostí naši touhu obrátit se a doprovází naše snahy o plné přilnutí k jeho spásné vůli. Obrátit se tedy znamená nechat se uchvátit Ježíšem (srov. Flp 3,12) a s Ním se „vrátit“ k Otci.

Obrácení proto obnáší pokorný vstup do Ježíšovy školy a chápavé putovaní v jeho stopách. Názorná jsou v této souvislosti slova, kterými On sám představuje podmínky potřebné k tomu, abychom se stali Jeho pravými učedníky: poté co prohlásil „kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho“, dodává: „vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duší?“ (Mk 8,35-36). Je-li život totálně pohlcen dobýváním úspěchu, bažením po prestiži a vyhledáváním pohodlí, takže se z jeho horizontu vytratí Bůh, vede to opravdu ke štěstí? Může existovat autentické štěstí s odhlédnutím od Boha? Zkušenost ukazuje, že šťastnými neučiní uspokojování materiálních tužeb a žádostí. Jedinou radostí, která naplní lidské srdce, je ve skutečnosti ta, která přichází od Boha: potřebujeme totiž radost nekonečnou. Ani každodenní starosti, ani životní těžkosti nedokáží uhasit radost, kterou dává přátelství s Bohem. Ježíšova výzva vzít na sebe svůj kříž a následovat ho se může na první pohled jevit jako tvrdá a jakoby v protikladu k tomu, co si přejeme, jako smrtící pro naši touhu po osobní realizaci. Ale podíváme-li se na věc zblízka, můžeme zjistit, že tomu tak není: svědectví svatých dokazuje, že v Kříži Kristově, v darující se lásce, která se zříká vlastnictví sebe sama, spočívá onen hluboký klid, který je zdrojem velkodušné odevzdanosti bratřím, zejména chudým a potřebným. A to nám dává radost. Čtyřicetidenní doba obrácení, kterou dnes spolu s celou církví začínáme, je proto vhodnou příležitostí, „dobou příhodnou“ (srov. 2 Kor 6,2) pro obnovu našeho synovského odevzdání se do rukou Božích a pro uskutečňování toho, co Ježíš nepřestává opakovat: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě“ (Mk 8,34), a takto vykročit na cestu lásky a pravého štěstí.

Církev jako ozvěna evangelia nabízí v postní době některé speciální skutky, které doprovázejí věřící na této cestě vnitřní obnovy: modlitba, půst a almužna. V Poselství k postní době letošního roku, zveřejněném před několika dny, jsem chtěl poukázat na „praktikování almužny, která představuje konkrétní způsob, jak pomoci těm, kdo trpí nouzí a zároveň je asketickým cvičením k osvobození od závislosti na pozemských dobrech“ (č.1). Víme jak hluboce je moderní společnost proniknuta přitažlivostí k materiálnímu bohatství. Jako Kristovi učedníci jsme povoláni nečinit z pozemských statků modlu, ale užívat je jako prostředky k životu a pomoci těm, kteří se ocitli v nouzi. Poukazováním na almužnu nás Církev vychovává k tomu, abychom vyšli vstříc bližnímu, napodobili Ježíše, který se, jak poznamenává svatý Pavel, stal chudým, abychom zbohatli my (2 Kor 8,9). V Ježíšově škole – čteme ve zmíněném Poselství - se můžeme učit, jak činit ze svého života dar. Tím, že ho napodobujeme, roste naše připravenost dávat nejen ze svého majetku, nýbrž spíše sebe samé.“ A dále dodávám: „Není snad celé evangelium shrnuto v jediném přikázání lásky? Praktikování almužny v postní době se tedy stává prostředkem k prohloubení našeho křesťanského povolání. Když se křesťan dává nezištně, svědčí o tom, že nikoli materiální bohatství, nýbrž láska diktuje zákony existence.“ (č.5).

Drazí bratři a sestry, prosme Madonu, Matku Boží a Matku Církve, aby nás provázela postním putováním a aby pro nás bylo cestou pravého obrácení. Nechme se od Ní vést a dojdeme vnitřně obnoveni ke slavení velkého tajemství Kristových Velikonoc, nejvyššího zjevení lásky milosrdného Boha.

Požehnanou postní dobu vám všem!

***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

Přeložil Milan Glaser

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 23. 7.

Mdr 12,13.16-19 ; Žalm 86; Řím 8,26-27
Mt 13,24-43

Není snadné odpovědět na otázku jak konkrétně postupovat a jak se vyrovnat s odmítnutím či jen faktickou nevírou v Krista. Nejde ale o nový problém. První komunita křesťanů se s ním hojně setkává. Proč Židé hromadně nepřijali evangelium? S tím souvisí otázka, jak vůči nim postupovat. Máme je vyhubit? Ježíš předkládá zásadní argument. Boží království nekončí jen realitou pozemského života (teď a tady). Je třeba věci nahlédnout perspektivou věčnosti, až Bůh oddělí plevel od pšenice. Tato logika přesahuje viditelnou konfesní příslušnost a vztahuje se na nejhlubší nitro každého člověka bez výjimky.

Zdroj: Nedělní liturgie

Mediálně spolupracujeme:

CSM 2017 Olomouc / Celostátní setkání mládeže 15. - 20. 8. 2017

Festival United 24.8. - 26.8. 2017 Vsetín

Svatá Marie Magdalena (Magdalská, Magda) – svátek 22.7.

(20.7.2017) Kdo vlastně byla Marie Magdalská? Ještě donedávna se v ní spojovaly celkem tři ženské postavy známé z...

Sv. Eliáš (20.7.)

(18.7.2017) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh...

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16.7.2017) z kláštera Compiègne u Paříže

Prosba o Vaši pomoc

(12.7.2017) Svou krví můžete zachránit život. Hledá se akutně dárce kostní dřeně pro 16 letého Jakuba z Brna.

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12.7.2017) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10.7.2017) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(3.7.2017) svátek 5.7.

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

(3.7.2017) (*Chotouň asi 970 + Sázava 25.3.1053)