Pastorační služba snadno sklouzne do kolotoče nejrůznějších úkolů a povinností. Bez chvíle zastavení, nadhledu a vnitřního zakotvení v modlitbě však člověk rychle ztrácí sílu, radost i směr. Plodná pastorace totiž nevyrůstá jen z aktivity, ale především z živého vztahu s Bohem.
První křesťané se modlí a následně zvěstují
Když na první křesťany doléhá pronásledování, vytrvale se modlí. Ve své modlitbě neprosí, aby byli zbaveni nesnází, pronásledování, ale aby se nenechali zastavit nejrůznějšími překážkami a neztratili odvahu zvěstovat Boží slovo. Co je výsledkem? Přichází Duch svatý a dodává jim sílu a odvahu (viz Sk 4,23n).
Abychom mohli provádět plodnou pastoraci a evangelizaci, je potřeba se modlit, mnoho modlit. Pastorace a evangelizace je totiž v první řadě dílem Ducha svatého, který se dotýká srdcí posluchačů a proměňuje vlažné a kolísavé srdce zvěstovatelů radostné zvěsti. Bez Ducha svatého může být naše působení možná i efektní, ale dlouhodobě neúčinné.
Moře času pro přípravu pastoračních plánů a strategií...
Velké osobnosti křesťanských dějin se modlili předtím, než zvěstovali evangelium, během jeho hlásání i po jeho skončení, aby skrze jejich službu mohl neomezeně působit Duch svatý. Jak bych to já mohl*a zvládnout bez modlitby? Patřím i já k těm, kdo věnují moře času přípravě pastoračních plánů a strategií, a jen málo času „ztrácím“ modlitbou? Podle toho, jak vypadá moje modlitba, budou vypadat trvalé plody mého působení…
„Každé činnosti musí předcházet modlitba,
ať už se jedná o modlitbu osobní nebo společnou.
Nesmíme ji ale vnímat jako psychologický zdroj síly
(„načerpat u zdroje“, doplnit zásoby“ a jiné používané fráze),
ale jako setkání lásky…“
(H.U. von Balthasar, Solo l´amore ѐ credibile, Řím 1982)
