Sekce: Knihovna

Michael Slavík

2. Teologie kněžství

z knihy Profil osobnosti kněze po Druhém vatikánském koncilu

Je paradoxní, že právě po koncilu se mluvilo o krizi kněžské identity, ačkoli právě koncil na tuto otázku odpovídá fundamentálním (nikoli fundamentalistickým) poukazem, který v sobě obsahuje dimenzi a rytmus dějin spásy. Můžeme to vyjádřit těmito tezemi:
- Boží Syn Ježíš Kristus, "kterého Otec posvětil a poslal na svět" (Jan 10,36), vykoupil svět svou smrtí a svým vzkříšením.

- Vzkříšený pak dává celé církvi, svému tajemnému tělu, podíl na tomto svém spásném poslání, a to mocí Ducha. "Neexistuje tedy žádný úd, který by neměl podíl na poslání celého těla."4)

- K tomu, "aby se věřící stali jedním tělem, ustanovil tentýž Pán některé z nich za služebníky. Ti mají mít ve společenství posvátnou moc, přijatou svěcením."5)





2.1. KNĚZ JE NEJPRVE KŘESŤAN

Identita kněze se tedy podstatně a základně odvozuje od poslání Božího Syna a jeho celé církve, pro niž a v níž mají kněží vlastní povolání. "Kněží vybraní z lidí a ustanovení pro lidi ... žijí s ostatními lidmi jako s bratry," po vzoru Pána Ježíše.6) Kořen kněžské totožnosti sahá až k samotnému křtu. "Se všemi znovuzrozenými v křestním prameni jsou kněží bratři mezi bratry, neboť jsou údy jednoho a téhož Kristova těla, jehož budování je svěřeno všem."7)

Následné pokoncilní dokumenty rozvíjejí tuto synodální8) myšlenku: "Kněžská identita ... má jako každá křesťanská identita svůj původ v nejsvětější Trojici."9) Toto vidění kořene kněžské identity prvotně v tom, že kněz je nejdříve křesťan, tedy vykoupený a spasený člověk skrze víru a křest "povolaný ze tmy ke světlu",6) má svou dávnou tradici v Augustinově rčení: "Jsem váš biskup, ale stejně jako vy jsem křesťan."11) Současný papež k tomu dodává: "Když se nad tím pořádně zamyslíme, být křesťan znamená mnohem víc než být biskup, třebaže římský."12)

Pro pochopení kněžské totožnosti a její neustálou obnovu je tedy rozhodující osobní vztah ke Kristu, který nám otevírá bohatství života celé Trojice. Proto PDV může říci odvážně: "Vztah ke Kristu je tedy absolutně nutným klíčem pro pochopení všech aspektů skutečnosti kněžství. ... Vztah k církvi je tedy při určení identity kněze nutný, ale nikoliv prvořadý."13) Z toho pro obnovu kněžského života vycházejí závažné důsledky ohledně priorit a realizace věrnosti v kněžském povolání.

Bůh Otec nám do krajnosti projevil svou náklonnost skrze Kristův osobní vztah k nám,14) a tato příchylnost Boží k člověku je také základem povolání kněží ke zvláštní službě. Tato služba kněze odlišuje uvnitř Božího lidu, protože "kněz má podíl na pomazání a poslání Kristově specifickým a působivým způsobem, totiž skrze svátost kněžství".15) I když se svátost služebného kněžství odlišuje uvnitř Božího lidu od kněžství obecného stupněm, toto odlišení je důvodem nikoli k oddělování se nebo "odloučení od něho (Božího lidu) nebo kteréhokoli člověka, nýbrž aby byli zcela zasvěceni dílu, pro něž je Pán povolal".16)

Koncilovému myšlení je zcela cizí pojetí kněžství jako výkonu privilegovaného úřadu nebo příslušnosti k separované, či výlučné vrstvě v církvi nebo ve světě. Důrazem na výchozí zkušenost křtu, společnou všem křesťanům, a službu pro společenství pokřtěných a celému světu v duchu Kristově, koncil nepřímo ale jasně odmítá falešné zdroje důstojnosti kněžství, které do církve pronikly přes společenské modely minulosti. "Už není svatá římská říše, ale hodně titulů nebo odznaků, hodně prvků v ceremoniálu, tedy v její viditelné podobě nedávno vypůjčených z oslnivého lesku říše, zůstává v církvi doposud ... Nebylo by na čase, nekynul by z toho prospěch, kdybychom setřásli císařský prach, který se usadil od doby Konstantinovy na stolci svatého Petra?"17) To jsou slova svolavatele koncilu papeže Jana XXIII.

Zdá se ovšem, že dříve než se nám podaří zcela se vymanit z těchto falešných zdrojů identity kněžství, mohlo by se stát, že vstřebáme jiné, stejně falešné a dobově poplatné.18) Direktář pro život a službu kněží výslovně varuje před obřadnictvím19) a můžeme připojit další neblahé modely, které podsouvají obraz kněze jako vždy veleúspěšného manažera nebo koordinátora farního provozu.

Koncil praví, že naše služba vyžaduje ze zvláštního důvodu, abychom nenapodobovali příklady tohoto světa, ale zároveň žádá, abychom žili v tomto světě mezi lidmi a hleděli přivést i ty, kdo nejsou z tohoto ovčince.20)





2.2. TROJÍ ROZMĚR KNĚŽSKÉ SLUŽBY

Konciloví otcové formulují trojí rozměr kněžské služby takto: Hlásání slova, udělování svátostí a vedení Božího lidu. Tato jakási triáda odpovídá klasickému schématu Kristova poslání učitelského, kněžského a pastýřského, neboli evangelizace, posvěcování, vedení.



2.2.1. SLUŽEBNÍCI SLOVA

Především novým důrazem na službu slova a jeho hlásání všem21) doplňuje koncil tradiční tridentské učení o sakramentálním poslání kněží o hlubší misijní dimenzi. Kněz tu není charakterizován pouze jako služebník "pro vnitřní potřebu církve", ale jako ten, kdo má oslovit jak životem, tak slovem pohany i věřící.22)

Cílem evangelizačního působení církve tedy jsou nevěřící, příslušníci nekřesťanských kultů, matrikoví věřící, křesťané mimo společenství katolické církve i věřící katolíci.23) "Kněz musí předkládat Boží slovo ne pouze všeobecně a abstraktně, nýbrž tak, že věčnou pravdu evangelia převede do konkrétních životních poměrů."24) Hlásání slova dochází však svého cíle jen tehdy, vede-li posluchače k obrácení, tj. k "rozhodnutí se pro Boží království, tj. pro nový stav věci, pro nový způsob bytí a života, totiž života s Bohem."25)

Jako účinný a věrohodný nástroj zvěstování evangelia a služby slova je u kněze podle sněmu považován nejen duch věrné služby, ale i "pravá velikonoční radost", která přesvědčí okolí o tom, že evangelium je zvěst skutečně radostná a kněžství opravdu potřebné.26) Není pochyb o tom, že tato požadovaná kněžská vlastnost, totiž vyzařující radost, není něco, co se dá naučit a zvládnout jako nějakou techniku chování, nýbrž je ovocem Ducha. Jinými slovy je to plod opravdového a hlubokého obrácení a trvalého obracení.

Na této cestě proměny srdce koncil doporučuje osvědčené prostředky duchovního života - věrné konání kněžské služby, sebezápor, ale rovněž zdůrazňuje denní četbu a naslouchání Božímu slovu.

"Když budou sami hledat způsob, jak nejlépe sdělovat druhým, co sami promeditovali, dojdou k hlubšímu pochopení nevystižitelného Kristova bohatství (Ef 3,8) a mnohotvárné Boží moudrosti ... a budou při předávání Božího slova důvěrněji spojeni s Kristem Učitelem a vedeni jeho Duchem."27)



2.2.2. SLUŽEBNÍCI POSVĚCOVÁNÍ

Kněžská služba udělování svátostí, osobní modlitba chval, díků i proseb, jakož i modlitba posvátného oficia (Denní modlitba církve) je službou Božímu záměru posvěcení světa. "Bůh, který jediný je svatý a posvětitel, si chtěl přibrat lidi jako společníky a pomocníky, kteří by pokorně sloužili dílu posvěcení, ... aby tak při slavení svatých tajemství jednali jako služebníci toho, který pro nás stále vykonává v liturgii kněžský úřad skrze svého Ducha."28)

Východiskem i dovršením, ohniskem a středem této posvěcující služby kněží je slavení eucharistie. Koncil však neopomene zdůraznit, že k této "cestě od eucharistie k eucharistii" náleží nejen slavení dalších svátostí, ale též evangelizace, pokání a další prostředky a projevy duchovního života. Mezi nimi je obzvláště zdůrazněna výchova k "pravé modlitbě"29) a "dokonalejšímu duchu modlitby, která proniká celý život" a k přiměřenému přijetí evangelních rad.30)

Sněm zde vyzdvihuje eucharistii jakožto kněžskou činnost jedinečnou, ale nikoli jedinou.



2.2.3. PASTÝŘSKÁ SLUŽBA

Pastýřskou službou kněží míní koncil výkon Kristovy autority ve společenství církve, a to k jejímu budování a růstu, aby se šířilo Boží království ve světě.

Moc kněží vést není odvozena od souhlasu církevního společenství, ale z připodobnění Kristu - jedinému Pastýři a Ženichu církve - skrze svátost svěcení. "Kněžským svěcením se kněz připodobňuje Ježíši Kristu, Hlavě a Pastýři církve, které představuje spoluúčast na nejvyšší autoritě, s níž Kristus skrze Ducha svatého vede církev."31) Zároveň tato moc nemá sloužit k vládnutí podle lidských modelů,32) ale k "vedení jednotlivých věřících v Duchu svatém" a rozvíjení jejich osobního povolání podle evangelia, "k upřímné a činorodé lásce a k svobodě, k níž nás osvobodil Kristus."33) Cílem takového vedení je vychovávat věřící ke křesťanské zralosti.34)

Zde je skryto další očekávání koncilu vzhledem ke kněžím. Každý může dát a předat jenom to, co má. Navíc křesťanská zralost předpokládá nejprve přirozenou lidskou zralost. Proto sám koncil jmenuje demonstrativní výčet charakterových vlastností (s odkazem na Flp 4,8) současného kněze: dobrota srdce, upřímnost, síla ducha a stálost, vytrvalá snaha o spravedlnost, zdvořilost a jiné.35)





2.3. DVOJVZTAŽNOST KNĚŽSTVÍ V CÍRKVI

V souvislosti s vedením Božího lidu se nesmíme vyhnout dvěma kritickým momentům.

První vyplývá z toho, že kněz sice má svou vlastní moc ze svěcení, ale přijal ji v církvi a pro církev skrze vkládání rukou biskupa. Proto PDV mluví o relativní identitě kněze. "Podstatně relativní identitě kněze lze porozumět takto: kněžstvím, které se rodí z hlubin nepochopitelného tajemství Boha, ... je kněz připoután svátostně do společenství s biskupem a ostatními kněžími."36)



2.3.1. KNĚZ - ZÁSTUPCE BISKUPA

II. vatikánský koncil toto učení formuluje velmi pozitivně: "Služba biskupů byla v podřízeném stupni svěřena kněžím, aby byli po zařazení do kněžského stavu spolupracovníky biskupského stavu v zájmu řádného plnění Kristem svěřeného apoštolského poslání. Jelikož je funkce kněží spojena s biskupským stavem, podílí se na autoritě, s níž sám Kristus své tělo buduje, posvěcuje a řídí."37) V podstatě to tedy znamená, že kněz představuje ve společenství Krista, ale zastupuje rovněž biskupa.

PO mluví o kněžích jako o nezbytných pomocnících a rádcích biskupů, které mají biskupové považovat za své bratry a přátele, a biskupům ukládá vzhledem ke kněžím celou řadu povinností, zejména ohledně hmotného a především duchovního dobra.38) Výslovně je zmiňováno právo na spravedlivou odměnu a dovolenou. "Biskupové se mají postarat, aby si ji kněží mohli vybrat."39)

Zároveň se ovšem klade na kněze závazek poslušnosti vůči autoritě papeže, vlastního biskupa nebo jiných představených.40) Poslušnost ovšem, jak ji koncil očekává od kněze, se nemůže omezit na bezmyšlenkovité a strojové plnění úkolů, které přicházejí "shora".

PO mluví o poslušnosti prvotně jako o poslušnosti vůči Bohu. "A jakoby spoután Duchem, dává se ve všem vést vůlí toho, jenž chce všechny lidi spasit." 41) A tak se kněz nutně musí stávat podobným Kristu, jehož "pokrmem bylo konat vůli toho, který ho poslal, aby dokonal jeho dílo."42) Zde bychom mohli rozvinout duchovní i praktickou úvahu a způsobech a prostředcích hledání a rozlišování Boží vůle, spokojíme se však pouze s připomínkou, že je očekáváním sněmu, že kněz bude své počínání ověřovat (to ovšem předpokládá schopnost i ochotu reflexe a korekce) a aktivně Boží vůli hledat a uskutečňovat.43) Bylo by těžko možné dostát tomuto očekávání bez ochoty k vnitřní dynamice a otevřenosti vůči podnětům, znamením doby, a schopnosti duchovně je rozlišovat a hodnotit. Kněz nemá být v tomto procesu hledání sám, ale ve společenství: s představeným, s bratřími v kněžské službě, s laiky.

K tomu jen potřeba dodat, že říkat "ano" k Boží vůli, znamená umět říkat "ne" všem a všemu ostatnímu. To je psychologicky někdy velmi těžké.



2.3.2. KNĚZ - VŮDCE BOŽÍHO LIDU

Druhým úskalím je, že naopak je kněz sám postaven do autority vůči vlastnímu církevnímu společenství. Nemusíme dlouho vysvětlovat, že tato dvojvztažnost uvnitř církve klade značný nárok na osobní zralost kněze - a to přirozenou i nadpřirozenou.

Předpokladem správného zvládnutí tohoto úkolu je schopnost kněze komunikovat a spolupracovat s představenými, "když při vykonávání svého úřadu vedeni láskou rozumně hledají nové cesty k většímu užitku církve ... a vždy byli ochotni se podřídit rozhodnutí"44) představených. Nutná je však také schopnost komunikovat a spolupracovat i s ostatními kněžími a také laiky.45)

Ve všech směrech však má panovat ve vzájemných vztazích úcta a respekt - mezi kněžími diecézními i řeholními, mezi faráři i kněžími se zvláštním pověřením - tak rovněž mezi kněžími a laiky.

Jednou z důležitých vlastností pokoncilního kněze je, vedle již zmíněné poslušnosti, také pokora. Obvykle víme, že se má uplatňovat vzhledem k mínění představených. Je však na místě ji uplatňovat i vůči laikům, "neboť se všemi znovuzrozenými v křestním prameni jsou kněží bratři mezi bratry" ... a mají uznávat "jejich zkušenosti a odbornou příslušnost v různých oborech lidské činnosti, aby společně s nimi rozpoznávali znamení doby."46)

Se zřetelem k tomu je tedy na místě doplnit tyto úvahy o aktuálně pobízející otázku papežovu: "Upevňuje se ve všeobecné církvi i v místních církvích ekleziologie společenství věroučné konstituce Lumen gentium tím, že se dává prostor charizmatům a různým formám účasti Božího lidu?" 47)



2.3.3. KNĚZ - TVŮRCE EVANGELIZUJÍCÍHO SPOLEČENSTVÍ

Koncil vidí kněze nikoli jako izolovaného sólistu, ale jako tvůrce "pravého křesťanského společenství. Duch společenství, má-li se pěstovat náležitě, má zahrnovat nejen místní církev, nýbrž i církev všeobecnou."53) Proto koncil počítá s tím, že nástrojem spásy ve světě je živá farnost, která spolupracuje s pastýřem a pod jeho vedením. Koncil se výslovně zmiňuje i o společenství věřících54), o nichž následně mluví Pavel VI.55) i Jan Pavel II., který říká toto: "Taková společenství rozčleňují a decentralizují farní společenství, se kterým zůstávají stále spojena. Mají kořeny v městském i venkovském prostředí a stávají se kvasem křesťanského života, pečují o lidi opuštěné a usilují o změnu společnosti. V nich zakouší jednotlivý křesťan, co je společenství, cítí se sám jako aktivní prvek a je orientován ke spolupráci na společném díle všech. Tak se stávají základní společenství pomocí pro první i prohloubené hlásání evangelia a pramenem nové služby."56) A můžeme dodat i zdrojem nových povolání. Působení těchto společenství má být zaměřeno nejen dovnitř církve (mládež, manželé, děti, řeholníci, řeholnice), ale i navenek (chudí, slabí, nemocní, umírající, nevěřící, nekatolíci).



2.3.4. EKUMENICKÁ PRÁCE

V době koncilu se nemohlo ani tušit, jak velký pokrok nastane v následujících letech v oblasti sbližování církví. Je radostnou skutečností, že "výzva k jednotě křesťanů, tak naléhavě opakovaná II. ekumenickým vatikánským koncilem, zní v srdcích věřících stále silněji..."48) Papež Jan Pavel II. s neúnavnou naléhavostí vybízí, abychom se nesmířili s rozdělením Těla Kristova. "Jednota je darem Ducha svatého. Od nás se žádá, abychom přijímali tento dar bez váhání, povrchnosti a zamlčování ve svědectví pravdě a abychom šlechetně učinili skutkem pokyny dané koncilem a následnými dokumenty Svatého stolce..."49) Je tedy mimo jakoukoli diskusi, že autentický profil současného kněze má podstatně ekumenické rysy, protože "ekumenická cesta je cestou církve".50) "Proto kandidát kněžství potřebuje plně rozvinout ty lidské vlastnosti, které činí člověka přijatelným a věrohodným pro jiné lidi, musí pravidelně kontrolovat svou mluvu a schopnost dialogu, aby získal pravou ekumenickou dispozici."51) Jen kněz hluboce zasažený láskou k církvi a roznícený touhou po jednotě Těla Kristova je schopen vychovávat v ekumenickém duchu a podporovat ve svém prostředí (farnosti) ekumenickou činnost.52)

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• 1. Úvod
• 3. Na cestě ke svatosti