Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

Euthanasie z pohledu pastorálního teologa

z knihy Malý kurz duchovní péče o nemocné

Úvod

Otázka vztahu a postoje k euthanasii je otázkou mnohovrstevnou. Proto není divné, že k ní nacházíme různý vztah v různých vrstvách a profesních sektorech společnosti. Máme na mysli pohled a přístup medicíny, politiky, etiky, náboženství a v neposlední řadě pohled velmi povšechně informované veřejnosti. Tyto pohledy a přístupy se samozřejmě navzájem prolínají. Diskuse na toto téma je někdy kvalifikovaná, někdy spíš emocionální, často redukovaná jen na otázku uzákonit či neuzákonit euthanasii, případně na problém má-li člověk plnou svobodu nakládat se svým vlastním životem nebo ne. Mnohem méně se hovoří o motivacích k tomu nebo onomu postoji a to nejen o motivacích snadno poznatelných, ale zejména o motivacích skrytých. Nebezpečí zavedení beztrestné euthanasie, byť právně regulované, se někdy akcentuje, jindy bagatelizuje. Lékařská veřejnost u nás euthanasii z velké části odmítá.

Nechci zde uvádět důvody odmítající euthanasii, k tomu je dostupná dosti bohatá literatura.       (1) Osobně stojím vůči euthanasii na stanovisku záporném a to ne jen z důvodů příslušnosti ke katolické církvi, která euthanasii odmítá, ale i z důvodů osobního přesvědčení, které se opírá o více než pětatřicetiletou osobní zkušenost s nemocnými a jejich okolím i o analýzy společnosti, v níž žijeme. 

Pokud jde o samotný pojem euthanasie, je zde chápán ve striktním slova smyslu  jako aktivní čin lékaře na aktivní žádost pacienta, vedoucí k jeho smrti (2).

 

Pohled věřících osob

V zásadě je známo, že katolická církev zastává ochranu života od početí do přirozené smrti, což neznamená udržování života za každou cenu. Tyto postoje jsou nejstručněji shrnuty v  Katechismu katolické církve: Přímá eutanazie spočívá v ukončení života osob postižených, nemocných nebo už blízkých smrti, ať už jsou důvody a prostředky jakékoliv. Je mravně nepřijatelná. Stejně tak nějaký zákrok nebo opomenutí, které samo od sebe nebo záměrně přivodí smrt, aby se ukončila bolest, je zabitím těžce odporujícím důstojnosti lidské osoby a úctě k živému Bohu, jejímu Stvořiteli. Mylný úsudek, do něhož člověk může v dobré vůli upadnout, nemění povahu tohoto vražedného činu, který je nutno vždy odsoudit a vyloučit. Odst. 2277

Přerušení nákladných, nebezpečných, mimořádných nebo neúměrných léčebných procedur vzhledem k očekávaným výsledkům může být oprávněné. V takovém případě je to odmítnutí léčby „za každou cenu“. Nechce se tím přivodit smrt: uzná se, že jí nelze zabránit. Rozhodnutí musí udělat pacient, jestliže je k tomu ještě způsobilý a schopný, nebo ti, kteří na to mají podle zákona právo, respektujíce vždy rozumnou vůli a oprávněné zájmy pacienta. Odst. 2278

I když se má za to, že se už blíží smrt, nelze oprávněně přerušit léčebné procedury, které se obvykle nemocné osobě poskytují. Užívání utišujících prostředků ke zmírnění bolesti umírajícího, i s rizikem, že se ukrátí jeho dny, může odpovídat lidské důstojnosti, není-li smrt chtěna ani jako cíl, ani jako prostředek, nýbrž jen předvídána a připouštěna jako nevyhnutelná. Mírnící léčebné zákroky patří k výsostným projevům nezištné lásky. Z tohoto důvodu je třeba k nim vybízet. Odst. 2279

Každý je odpovědný za svůj život před Bohem, který mu jej dal. On také zůstává jeho svrchovaným pánem. Život máme přijímat s vděčností a ochraňovat jej k jeho cti a ke spáse svých duší. Jsme správci, a ne vlastníky života, který nám Bůh svěřil. Nedisponujeme jím. Odst. 2280 (3)

Zřetelný konsensus monoteistických náboženství v postoji k euthanasii vyjádřilo společné Prohlášení církví a náboženských společností k problematice euthanasie z 9.12.2005 (4), které se objevilo v rámci diskuse o jejím uzákonění. Představuje jednomyslně záporný postoj k euthanasii, vyjádřený představiteli velkých světových náboženství v naší zemi. Tento postoj nevychází z motivů ekonomických, politických  nebo jen kulturně - tradičních. U všech těchto, jinak v mnohém se lišících náboženství, vychází z vědomí, že lidský život není něco jako předmět, který vlastníme, a když chceme, tak se ho zbavíme jako nepotřebné věci, ale je to dar, který je pro pozemskou pouť dán člověku k užívání. V pozadí tohoto postoje je dále skutečnost, že člověk, mající jako křesťan, žid či muslim víru v Boha, nevidí sebe sama jako „osamělý vrchol“, ale jako osobu, která je ve vztahu k tomuto Bohu. To vede jak k důvěře v protějšek v tomto vztahu tak k pocitu odpovědnosti. Představitel Ekumenické rady církví, vrchní rabín, představitel muslimů a předseda České biskupské konference se v tomto prohlášení dále shodli na tom, že uzákonění euthanasie by otevíralo možnost jejího užití z jiných důvodů, než je ohled na přání trpícího pacienta. Obávali se možných následků ve snížení důvěry vůči zdravotnímu personálu, který by mohl těžce nemocné nejen léčit a ošetřovat, ale i usmrcovat. Spolu s řadou zdravotníků a etiků vyzývali k rozvíjení komplexní péče o těžce nemocné, která stírá strach z osamělosti, nemohoucnosti i umírání a jejíž určitou ikonou se dnes stává hospicová péče.

Odraz diskusí

Z diskusí vysvítá, že o euthanasii mnohdy uvažuje spíš člověk, který je od smrti poměrně daleko, než ten, kdo se k ní skutečně blíží. A diskuse o euthanasii i příslušného legislativního procesu se v podstatě účastní jen lidé v aktivní fázi života, tedy ti, pro které není ukončení života zatím otázkou osobní. Je třeba si položit otázku, zda vidí situaci opravdu stejně jako ten, kdo se ke smrti blíží. Dalším námětem k úvaze je fakt, že otázka vyhovění žádosti o usmrcení a legalizace tohoto zabití nebo sebezabití na žádost pacienta je široce diskutovaná až v době, která disponuje medicínskými možnostmi a psychologickými technikami, které mají a mohou mnohým utrpením čelit velmi účinně. Můžeme si tedy klást otázku, zda byli lidé v dřívějších dobách ochotni utrpení snášet jen proto, že byli odolnější či z náboženských důvodů, nebo je ve hře ještě něco jiného?      

Ti, kdo argumentují pro uzákonění euthanasie uvádějí mnohdy poměrně vysoká čísla souhlasu veřejnosti s takto navrhovaným řešením. Zde je třeba připomenout, že jde mnohdy o mínění opravdu nekvalifikované. Není tím myšlena zdaleka jen odborná znalost problematiky. Zkušenost při výuce na vysoké škole i při pastorační činnosti ukazuje, že i lidé středního věku, dokonce pracující v oblasti sociálních služeb, mají mnohdy zcela nepatrnou osobní  zkušenost s lidmi těžce nemocnými a umírajícími. Vědí jen cosi o nesnesitelné bolest, mnohem méně o možnosti jejího zvládání natož o problematice další.

Strach

Reflexe postojů lidí současné doby v naší kultuře napovídá, že se člověk nebojí jen utrpení. Bojí se často situací, které nezná a nemá s nimi zkušenost, a proto se v nich cítí bezradý a bezmocný. Pro mnohé zátěžové situace bývá dnes trénován, ať jde o zátěže psychické (manažeři, řídící letového provozu, psychologové), nebo fyzické a psychické současně (horolezci, vrcholoví sportovci). Ale jak je dnes člověk trénován pro situaci, ve které se ocitne ve své nemoci nebo u lůžka těžce nemocného blízkého člověka? Kde se naučil v těchto situacích orientovat? Když je mu navíc denně sugerováno všemi reklamami, že bude po vitamínech zdravý, po aplikaci pleťových vod a krémů krásný, po zakoupení módního časopisu „in“ a díky tomu všemu neskonale a zřejmě trvale šťastný?  

Dalším strachem je strach z osamění. Dnes většinou nežijeme ve velkých rodinách. Nemocný člověk má mnohdy pocit, že nemá s kým žít a že nemá pro koho žít. V období relativního zdraví a činorodosti si může případnou osamělost většinou něčím zaplňovat. Nebývá ale tomu tak v nemoci a nemohoucnosti. S životem v nukleárních rodinách nebo jako single souvisí další problém a to je malá mezigenerační solidarita nikoliv jen ekonomická, ale v oblasti zvládání běžných nároků života. Mnohé lidi děsí, že v případě nemohoucnosti se buď nebude mít o ně kdo starat, nebo to bude (blízkého člověka!) obtěžovat. To je dnes někdy důvod k suicidiu starých osob.

Jmenujme zde ještě strach, který bychom nazvali „strach z nefunkčnosti“. Chceme žít v podstatě ve fungujícím světě. Být „nefunkční“ - pracovně, společensky nebo zdravotně není jen osobní obtíž, ale může to být chápáno jako sociální ponížení nebo diskvalifikace. Pod tlakem těchto myšlenek může mít nemocný dojem, že vlastně nemá právo zde být. Hlouběji viděno: V naší společnosti může sebe-vědomí člověka stát jen na tom, co dělá a jak je za to oceněn, ne na tom, kým jako osoba je. Ztráta funkčnosti se mu potom jeví jako plná ztráta společenského i osobního významu. 

Mentalita euthanasie

Za značné riziko lze považovat přijetí myšlenky, že euthanasie je řešením situace člověka. Zní to sice tvrdě, ale „řešení problému likvidací jeho nositele“ je opravdu dost zvláštní postoj. Nicméně běžná mentalita vidí mnohdy ve věci, kterou legislativa umožňuje, věc samu o sobě dobrou a použitelnou. To by v případě uzákonění euthanasie vedlo nejspíš k určitému zobecnění takového „řešení“, tedy - dle principu „kluzkého svahu“ - k užití euthanasie i v jiných případech, které zákonodárce neměl na mysli. Společnost by si nejspíš osvojovala  euthanasii jako otevřenou metodu „likvidace problému cestou likvidace jeho nositele“.  To by ovšem nepůsobilo jen jako příklad pro těžce nemocného. Jestliže by se stalo obvyklým, že neléčitelný nebo svůj stav těžce snášející pacient odchází mnohdy cestou euthanasie, je téměř jisté, že by v podobných případech na nemocné působil (i přímo nevyslovený!) společenský tlak, aby včas „uvolnili místo“.

Ekonomické otázky

Je zřejmé, že v dnešním stavu euroamerické nebo spíš globální civilizace je ekonomika velkou vládkyní všeho - od zemědělství přes zdravotnictví až po kulturu. Těžko si tedy představit, že by se zastavila před otázkou chtěného ukončení života. Nemocný je pro rodinu i stát po ekonomické stránce „neproduktivní“ a navíc nákladovou položkou. Jak může působit centrálně dirigované snižování nákladů lze vidět například ve snižování nákladů na sociální služby a to nejen v naší zemi, ale v mnoha zemích bohaté Evropy. Udržování života a ošetřovatelská péče u nevyléčitelně nemocných jsou z ekonomického hlediska nevratné a zisk nepřinášející investice. Jakkoliv zní taková úvaha velmi nelidsky, nelze si myslet, že se takového myšlenky uvažování politiků i jednotlivců v rodinách, ba dokonce i samotným nemocným vyhnou. Jistě by nikdo neříkal, že chce zabíjet. Jen by byla snaha péči „optimalizovat“ náklady po ekonomické stránce „snižovat“. To by vytvářelo tlak, třebaže  spíš nepřímý, k aplikaci euthanasie.  

Svoboda člověka

Argumenty pro euthanasii často staví na respektování svobody člověka. Euthanasie má zajistit, aby člověk svobodně rozhodl o svém životě, v tomto případě ovšem o své smrti. Tam, kde je díky náboženské orientaci člověka život chápán jako dar, je zřejmé, že jeho zničení je zneužitím svobody. Ale jak vypadá situace u toho, pro kterého náboženské argumenty neplatí? Je třeba položit otázku, jak člověk ke svobodě zničit sebe sama přišel? V ostatních souvislostech je totiž svoboda v zásadě chápána jako možnost rozvoje života. Chápeme rozdíl mezi užitím svobody k tvorbě nových a dobrých věcí a užitím, či spíše zneužitím svobody k ničení toho, co bylo vytvořeno (stačí se dívat na výsledky vandalismu v dopravních prostředcích nebo kdekoliv jinde). Není „svoboda zničení života“ perverzí svobody? U svévolného zabíjení druhých to tak v zásad vidíme. 

Chápání utrpení a bolesti

Při bližším zkoumání toho, co je člověku v naší kultuře předkládáno jako obraz světa, můžeme objevit dva světy: "Veřejný svět" úspěchu, mládí, krásy, svět, který nejpregnantněji zpodobuje a předkládá reklama.Tam není stáří, nemoc, neúspěch, člověk s jakýmkoliv handicapem. Tento svět mládí, úspěchu a všeobecné funkčnosti není v podstatě nereálný, ale je to určitá výseč z reálného světa. Člověk po něm zpravidla touží, ale není to svět celý.  Potom existuje druhý svět, svět utrpení, který bychom mohli označit za svět skrytý. Není to jen svět nemocnic, léčeben dlouhodobě nemocných a ústavů pro mentálně i tělesně postižené, je to také svět televizních zpráv, které ukazují mnohdy jen "krev a utrpení" - ale jako svět, který je tak hrozný, že divák se má buď zaradovat nad tím, že do něho nepatří, nebo ještě lépe - má se rychle přestěhovat do ideálního světa televizní reklamy, která hned po těchto zprávách následuje. Jakmile se ale objeví utrpení v naší blízkosti, tedy u lidí, na jejichž životě jsme nějak blíže citově, vztahově angažováni, jsme nuceni zaujmout osobní stanovisko, není kam uniknout. A zde se mnohdy člověk dneška propadá do bezradnosti. Neví, jak si s takovouto věcí poradit.

Vyrovnání se s utrpením, ať vlastním nebo lidí druhých, blízkých i vzdálených, znesnadňují různá myšlenková a hovorová klišé, téměř pověry. Mnohdy se vydávají za obecně platný názor, ale ve skutečnosti vyrovnání se s bolestí a utrpením znesnadňují. Jako příklad uveďme rozšířena a mnohdy si odporující tvrzení: „kdo trpí, nemůže být šťasten“, „kdo je mladý a zdravý, musí být šťastný“, „utrpení dělá lidi lepšími“, „utrpení likviduje smysl života“, „věda odstraní všechnu bolest ze světa“, „návrat k lidovému léčitelství a k alternativním metodám je tím pravým lékem“, apod. Při seriózní úvaze se ale dostaneme nakonec k otázkám: odstranit bolest vždy, nebo ji někdy ponechat? A pokud bolest odstraňovat, tak za jakou cenu? Za každou cenu? Otevírají se potom otázky další: V čem je cena člověka a jeho života? Ve výkonu? V prožitých zážitcích? Ve spokojenosti? Nebo v překonání překážek? A existuje na takovou otázku univerzální odpověď?

Utrpení a bolest člověka je tajemství, které nelze zcela poznat zvenčí. Křesťanský pohled neglorifikuje bolest a utrpení, neodmítá ho za každou cenu, nachází smysl i v utrpení (podobně jako logoterapie) a vrcholem smyslu mu je zpodobení - sjednocení trpícího s Kristem, které vidí jako cestu k definitivnímu naplnění života za hranicí smrti.

Před několika léty jsem při vysokoškolské výuce pracovníků z oblasti charity a sociální práce zadával seminární práci na téma: “Mé osobní zkušenosti s doprovázením těžce nemocných nebo umírajících“. Bylo neobyčejně zajímavé, když řada studujících, pracujících vesměs v ve sféře sociálních služeb, popisovala, jak ve svých třiceti až čtyřiceti létech poprvé zažili nemohoucí a posléze umírající  babičku nebo dědečka či jiného příbuzného, které před tím znali jako činorodé a zajímavé osoby, a jak mnohdy poprvé vzali na vědomí, že se nemohoucnost, umírání a smrt týká i jich samotných. Řada z nich v těchto situacích také poprvé zjistila, že péče o tyto nemocné přináší do jejich života nové hodnoty a že život ve stáří a nemohoucnosti vůbec není bezcenný a nemusí být nešťastný. Podobná svědectví ostatně přinášejí i dopisy nemocných a jejich příbuzných z hospiců, s nimiž se lze dnes seznámit v publikacích o hospicové a paliativní péči. Bylo by dobré, kdyby se „osvěta zkušeností“ s cestou nemocných ke smrti šířila vhodným způsobem dál (5). Může aspoň z části nahradit absenci osobních zkušeností nebo k jejich získání dodat odvahu.   

Nemoc jako výzva a úkol

Nemoc se zdaleka netýká jen tělesných funkcí člověka. Má svůj odraz v jeho psychice a přivádí ho zpravidla k řadě existenciálních a spirituálních otázek. Tato situace má být okolím nemocného chápána a v řešení otázek, které nemoc nastoluje, má být nemocný podporován.

Lze říci, že každý člověk hledá či zná hloubky svých jistot, svého bytí a také to, co jeho život nějakým způsobem přesahuje. Pro někoho jsou tyto hlubiny spíš „něčím“ (hlubiny duše, osud, apod.), pro jiné jsou místem k setkání s „někým“ (s tím, koho tuší, ale neumí nazvat, pro někoho přímo s Bohem). Zvlášť v situaci bolesti, těžkostí nebo blízkosti smrti jsou tyto hloubky více či méně odkrývány. Zaměstnávají myšlení člověka a proto nemají být pomíjeny nebo dokonce popírány nebo prostě vyžádanou smrtí ukončeny.

Je tedy zřejmé, že těžce nemocný kromě léčení a odborného ošetřování, které lékař i ostatní zdravotníci jistě a právem vidí jako prvořadý úkol, potřebuje především ty, kteří mu rozumějí, přijímají jeho stavy naděje i beznaděje, radosti i úzkosti, kteří ho v nich doprovázejí. Nemá být se svou nemocí co možná izolován. Jenže zinscenovaná smrt (tedy euthanasie) je cestou k naprosté izolaci. 

Nemocný také potřebuje naplnit řadu úkolů, které k životu patří. Uveďme je v několika bodech, které se pokusí vystihnout aspoň nejpodstatnější věci:

Zorientovat se v situaci, která je pro něho nová. Řada lidí se teprve v nemoci ocitne poprvé v prostředí, které je pro ně nové a kde nemají dostatek soukromí (nemocnice). Prožívají nemohoucnost a odkázanost na druhé jako novou životní zkušenost. Nově vidí realitu smrti a její blízkost. Takový člověk se v zásadě nevyrovnává jen s novými životními okolnostmi, ale přijímá novou životní roli, roli nemocného, se kterou se musí vyrovnat. To vyžaduje čas, podporu a určitý vnitřní prostor.

Uvést do souvislosti dosavadní život s životem v nemoci. Nemocnému se může jevit jeho život jako okleštěný a proto jako bezvýznamný či nicotný. Proto je nutné, aby překonal nešťastné „rozpadnutí“ života na dvě části: na doposud aktivní, vydávanou za šťastnou a na zdánlivě pasivní, určovanou nemocí nebo i blízkostí smrti, která se jeví jako bezcenná nebo ve své ceně velmi okleštěná. Svůj stav v nemoci má nakonec integrovat do celku života.

Najít smysl života i v nové situaci. S tímto úkolem také souvisí  nutná snaha nemocného o docenění smyslu života dosud žitého a to zejména v blízkosti smrti. Toto docenění pomáhá při zvládání obtížných stavů nemocného. 

Vyrovnat se se strachy jak o sebe, tak o blízké. Tyto strachy a obavy nejsou ničím nepatřičným. Nemocný je stavěn před otázku, jak zvládne bezmocnost, bolest, případně umírání. Kromě toho je mnohdy zatěžován starostmi o bližní, za které nese odpovědnost nebo kteří jsou na něho odkázáni (životní partner, děti, kdokoliv, kdo je na nemocném nějak závislý). „Útěkem do smrti“ by se o nikoho nepostaral a nikomu nepomohl.

Vyrovnat se s bilancí vlastního života. Nemoc a zejména blízkost smrti vedou často k bilancování vlastního života a zejména k ostřejšímu vnímání ztrát a neúspěchů. Nemocný by se měl dopracovat k přijetí vlastního života s jeho úspěchy a neúspěchy, k přijetí svých dosavadních životních rolí a ke smíření na všech rovinách (se sebou, s bližními, s Bohem).  Takovéto smíření není pasivní resignace na celý život, je to naopak tvůrčí konání.

Vyrovnat se s domnělými nebo skutečnými utrpěnými křivdami a neúspěchy. Toto vyrovnání představuje nejširší rovinu smíření. Jde v zásadě o přijetí celého života, jaký byl, a to zejména v obdobích před smrtí, kdy na životním příběhu už nelze celkem nic měnit. Měnit lze ovšem kvalitu vztahů k druhým i k sobě a to odpuštěním. To zůstává jako trvalý úkol takřka „do posledního dechu“, je-li v životě nemocného něco nesmířeno. 

Vyrovnat se s manky vlastní odpovědnosti. Zde je důležité vnímat, komu se nemocný cítí být odpovědným. Může to být životní partner, děti, rodiče, spolupracovníci, „osud“, Bůh. Na všech rovinách, které nemocný vnímá, by mělo nakonec dojít k odpuštění a smíření. 

O těchto i dalších věcech, které jsou důležité, je některý nemocný schopen komunikovat a jiný téměř nebo vůbec ne. To ovšem neznamená, že si existenciální a spirituální otázky neklade, že se je nepokouší řešit. Ovšem téměř nikdo, kdo o nich komunikuje, nebude o nich komunikovat s každým, ale jen s někým, koho si pro tuto roli v podstatě vybere. Nemocný tedy potřebuje chápající protějšek, věrného doprovázeče, ne toho, kdo ho usmrtí!

Osobní otázky

Myslím, že debata o nemoci, umírání, smrti a s tím souvisejícími postoji k euthanasii není pouze akademickou debatou o lidské svobodě a o tvaru legislativních norem. Je to také debata o životní zralosti, která mnohdy odhaluje nezkušenost s oblastí nemoci a umírání, neorientovanost v těchto fázích života a z tohoto plynoucí strach nebo snahu o vytěsnění těchto problémů. Moje více než pětatřicetiletá pastorační praxe katolického kněze mi umožnila doprovázet mnoho lidí zápolících s těžkou nemocí a blížících se ke smrti a také jejich blízké, kteří s nimi jejich trápení prožívali. I tyto zkušenosti mne vedou k odmítání euthanasie jako potřebného a humánního postupu v boji s lidským utrpením.

Naši předkové neměli tolik prostředků proti bolesti jako máme my a neuměli si s mnohou nemocí poradit. A máme snad doloženo, že většina z nich umírala v zoufalství? Zdá se, že moderní doba a moderní prostředky mají svůj rub v tom, že nás dnes mnohem víc děsí bezmocnost. Cítíme se být až příliš mocni vůči všemu možnému a ve chvíli, kdy naše moc ztroskotává, je to pro nás šok. Pro naše ne tak mocné předky byla bezmoc realitou, se kterou měli mnohem větší zkušenost. Je možné, že jeden z motivů pro euthanasii může být i tento šok bezmoci. 

Ptejme se, zda vyřešíme těžkosti nevyléčitelně nemocných a někdy mnohem více duchovně či duševně trpících zajištěním svobody ukončit vlastní život? Opravdu je to řešení?

Je opravdu možné nezakalkulovat bezmocnost do celku života? Můžeme se klamat představou, že budeme stále aktivní - a to není pravda. Jinak řečeno máme opravdu v péči o člověka stále rozvíjet jen složku biologickou? Není potřebné mnohem víc přemýšlet o tom jak pomoci v rovině psychologické, sociální a spirituální?

Kde uvidíme humanitu: v osamělé volbě ukončit život, nebo v integraci smrti do celku života a integraci člověka do společenství druhých? Člověk může být dobře ošetřován, mít dobře tlumenou bolest a přesto se může ocitnout na světě docela sám s pocitem naprosté nepotřebnosti. Otázka pro nás, kteří se pohybujeme v blízkosti takového člověka, zní: Budeme si lámat hlavu tím, zda má právo na euthanasii nebo tím, jak mu tuto prázdnotu zaplnit a jak mu v tomto těžkém postavení pomoci? 

Závěr

Mým přáním by bylo, abychom pohled na tuto problematiku rozšiřovali. Nechtěl bych, abychom se nechali vtěsnat pouze do úzkých uliček: „euthanasie - ano či ne?“; „je to svobodné rozhodnutí - ano či ne?“; „máme na ni právo - ano či ne?“. To jsou důležité otázky, ale nepředstavují celek. Jako pastorální teolog musím sice znát určité etické principy, ale musím se přitom zabývat konkrétními lidmi a jejich životní cestou. Pokud tedy mluvíme o skutečném člověku, měli bychom mít na mysli jeho celou životní cestu se sociálními vazbami a s jeho spirituální hloubkou. Od narození do smrti. Pro mnohé z nás od narození přes bránu smrti dál. Stále je to jeden celek. Jsem přesvědčen, že tehdy, kdy se nám podaří vidět tento celek v co nejširší souvislosti, můžeme lépe pomáhat  sobě i druhým.

 

Literatura:

1. Např.: Munzarová, M. Eutanázie nebo paliativní péče?, Praha: Grada, 2005.

Opatrná, M. Etické problémy v onkologii, Praha: Mladá fronta, 2008, s. 52-60.

Ptáček, R., Bartůněk, P. a kol. Etika a komunikace v medicíně. Praha: Grada, 2011, s. 490-494.

Vácha, M., Kőnigová, R., Mauer, M., Základy moderní lékařské etiky. Praha: Portál, 2012, s.234 -269.

2. Srov. Vácha, M., Kőnigová, R., Mauer, M. Základy moderní lékařské etiky. Praha: Portál, 2012, s.234.

3. Katechismus katolické církve. 2., dopln. a uprav. vyd., 1. v Karmelitánském nakl. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, odst. 2277, 2278, 2279, 2280.

4. http://tisk.cirkev.cz/dokumenty/prohla-eni-cirkvi-a-nabo-enskych-spolecnosti-v-cr-k-problematice-eutanazie-a-doprovazeni-umirajicich/ (staženo 14.10.2012).

5. Např.: Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011.

 

 

 

 


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...