Citáty z knihy: Experiment lásky (Anton Srholec)

Existuje nepsaný zákon, že každá velká pravda musí být pošlapána, zesměšněna, pošpiněna, a když podobně jako křesťanství u nás unese tato ponížení, stává se zajímavou, hodnou úcty.

Křesťanství méně dogmatické. Ekumenické. Vyjádřené i v nových společenstvích a formách. Na slovech tolik nezáleží, když vycházejí z milujícího srdce.

Vědecký svět měl sám přinést ráj, a stal se pravým opakem. Neodpovídá nám ani na jeho soužení a trápení. Prožíváme zklamání nad tolika energiemi, které jsme do tohoto světa proinvestovali.

Kdyby se ale Církev stala součástí tohoto světa, musela by s ním zahynout. Neměli bychom místo víry v obrodu a záchranu toho starého raději hledat a žít cosi radikálně nové? Kde jsou světci našich dní?

Všechno je jen restaurace minulosti, glorifikace dějin, nebo adaptace na tento svět. Skuteční křesťané budou mystici uprostřed všedního života. Už to nebude trvat staletí. Dějiny se zrychlily. Přejdou jen desetiletí a na naši osvícenou dobu se budou lidé dívat jako na dobu otroctví a temna.

Co se dnes děje, je překrucování pravdy, otravování přírody a drancování jejích pokladů. Hrozí nám, že budoucí generace bude žít jako na spáleništi Sodomy.

Nejsmutnější je dnes už ten otrávený, duchovně zabitý člověk. Jen v Kristu může najít svou naději.

(Anton Srholec: Experiment lásky, Na ceste 1989, 31)

…

Křesťanství je živý, rostoucí organizmus. Jakmile něco vybuduje, musí to opustit a hledat nové syntézy. Když stavíš dům, nemůžeš stále zůstat u základů. I ty byly kdysi jen experimentem, který se podařil. Stavíme další poschodí. Základy předpokládáme, uznáváme, ale u nich nemůžeme zůstat, nebo by nás život přemohl. Třeba zachovat projekt, respektovat základ a mít odvahu v Duchu budovat nové poschodí. (36)

…
Církev je třeba připravovat na nové tisíciletí. Musíme se zřeknout mocenských postojů, neboť všude jsme v menšině.
Myslím, že je správný přesun těžiště naší pozornosti a lásky na člověka. Velcí kněží a světci minulosti plakali, když rozjímali o umučení našeho Pána. Mně je líto lidí. Až k zadušení líto, když vidím, že jdou zlou cestou, a nevím, jak je od ní odvrátit. Toto chtěl Kristus. To není jen úlohou kněží, ale nás všech. Vždyť jsme všichni Božím lidem. Všichni jsme přece bratry v Kristu, který nás svou smrtí vykoupil a sjednotil.
(...)

Cílem není náboženství, ale život v Bohu a pro Boha. (52)
(...)
Moudrost řešení je v intenzitě, s kterou prožíváme přítomnou chvíli, a v důvěře, že i v budoucnu nám Pán dá sílu a zabezpečí ochranu. I naši pronásledovatelé jsou našimi spolupracovníky. Učí nás bdít a zpívat čistě, jak se sluší. Jejich podezřívavý zrak nás stále sleduje. (...)

O co vlastně jde v tomto našem křesťanství? O to, abys kráčel správným směrem. Abys byl věrný v dobrém i zlém, ve zdraví i v chudobě, ať tě chválí, nebo haní. Jde o to, zda v nás roste Kristus. Zda je Bůh stále více transparentní v našem myšlení, slovech i činech. Zda to duchovní převládá a ovládá to, co je hmotné a dočasné. (53)

(Anton Srholec: Experiment lásky, Na ceste 1989, 52-53)