Jak jsi pochybná, církvi, avšak jak tě přesto miluji!

Jak jsi pochybná, církvi, avšak jak tě přesto miluji! Jak jsi mě nechala trpět, avšak tolik ti dlužím! Chtěl bych tě vidět zničenou, avšak potřebuji tvou přítomnost. Tolik skandálů jsi vyvolala, avšak tys mi umožnila pochopit svatost! Neviděl jsem na světě nic temnějšího, tolik zkompromitovaného, falešnějšího, ale na druhou stranu jsem se nedotkl ničeho čistšího, velkorysejšího, krásnějšího.

Kolikrát jsem měl chuť zabouchnout před tvou tváří dveře své duše, kolikrát jsem prosil, abych zemřel ve tvé jisté náruči. Ne, nemohu se od tebe odpoutat, protože jsem ty, i když nejsem zcela ty. A koneckonců, kam bych šel? Vybudovat jinou církev? Ale nemohu ji postavit než se stejnými chybami, protože to jsou ty mé, které nosím uvnitř. A pokud ji postavím, bude to moje církev, ne Kristova. Předevčírem jistý přítel napsal dopis deníku: „Opouštím církev, protože je tak zkompromitovaná s bohatými, že už není důvěryhodná.“ Jak je mi ho líto! Buď je to sentimentální člověk, který nemá zkušenosti a je proto omluvitelný. Nebo je to namyšlenec, který si o sobě myslí, že je lepší než ostatní.

Nikdo z nás není důvěryhodný, dokud je na této zemi. Svatý František hlasitě volal: „Ty si o mně myslíš, že jsem svatý, ale nevíš, že bych mohl mít děti s prostitutkou, kdyby mě Kristus nedržel.“ Důvěryhodnost není z lidí, je pouze Boží a Kristova. Lidem patří pouze slabost a nanejvýš dobrá vůle učinit něco dobrého s pomocí milosti, která prýští z neviditelných žil viditelné církve.

Církev včerejška byla snad lepší než církev dneška? Církev jeruzalémská byla snad důvěryhodnější než církev římská?

(Carlo Carretto, Il Dio che viene, kap. 10; česky „Bůh, který přichází“)