Mnohé mocnosti se snažily a snaží církev zničit, ale budou zničeny (papež František)

Čtení ze Skutků apoštolů nám referuje o první křesťané obci vystavené pronásledování. Obci tvrdě pronásledované Herodem, který „dal popravit Janova bratra Jakuba“ a „dal zatknout také Petra... zmocnil se ho a dal zavřít do žaláře“ (Sk 12,2-4).

Nechtěl bych se však zabývat krutým, nelidským a nevysvětlitelným pronásledováním, které se bohužel vyskytuje také dnes v mnoha částech světa často před zraky a za mlčení všech. Chtěl bych dnes uctít odvahu apoštolů a první křesťanské obce; odvahu pokračovat v evangelizaci bez strachu ze smrti a z mučednictví v sociálním kontextu pohanské říše; uctít jejich křesťanský život, který je dnes pro nás věřící silnou pobídkou k modlitbě, k víře a ke svědectví.

Prvotní církev se modlila: „Petr byl hlídán ve vězení; církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu“ (Sk 12,5). A pomyslíme-li na Řím, katakomby nebyly místem úkrytu před pronásledováním, nýbrž především místem modlitby, svěcení neděle a místem, kde z lůna země stoupala adorace k Bohu, který nikdy na svoje děti nezapomíná.
Petrova a Pavlova obec nás učí, že modlící církev je církví „na nohou“, pevnou a putující! Křesťan, který se modlí, je totiž chráněn, opatrován a podporován, ale především není sám.

A první čtení pokračuje: „Petr spal.. a přede dveřmi stála stráž. Najednou se objevil anděl Páně a v kobce zazářilo světlo. Strčil Petra do boku.. Tu mu spadly řetězy z rukou“ (Sk 12,6-7).

Pomysleme kolikrát jen Pán vyslyšel naši modlitbu posláním nějakého Anděla? Takového anděla, který nám nečekaně vyjde vstříc, aby nás vytáhl z obtížných situací. Aby nás vytrhl z rukou smrti a zlého; aby nám ukázal ztracenou cestu; aby v nás zažehl plamen naděje; aby nám daroval pohlazení; aby utěšil naše zlomené srdce; aby nás probudil z existenciálního spánku anebo jednoduše proto, aby nám řekl: „Nejsi sám.“ Kolik andělů jen posílá na naši cestu! My jsme však spoutaní strachem nebo nevírou či euforií a necháváme je přede dveřmi – přesně jako se to stalo Petrovi, když zaklepal na dveře domu a „přišla jedna služka - jmenovala se Rhode – a poslouchala. Poznala sice Petrův hlas, ale pro samou radost zapomněla otevřít dveře“ (Sk12,13-14).

Žádná křesťanská obec nemůže postupovat vpřed, není-li podporována vytrvalou modlitbou! Modlitbou, jež je setkáním s Bohem, s Bohem, který nikdy neklame, s Bohem věrným svému slovu; s Bohem, který neopouští svoje děti. Ježíš klade otázku: „A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci?“ (Lk 18,7). V modlitbě vyjadřuje věřící svoji víru a důvěru a Bůh vyjadřuje svoji blízkost také darem Andělů, svých poslů.

Ve druhém čtení svatý Pavel píše Timotejovi: „Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro nebeské království“ (2 Tim 4,17-18). Bůh nikdy neodebírá svoje děti ze světa nebo od zla, ale daruje jim sílu, aby jej přemohli. Pouze ten, kdo věří, může říci doopravdy: „Pán je můj pastýř, nic nepostrádám“ (Žl 23,1).

Kolik jen mocností se v průběhu dějin snažilo – a snaží – zničit církev jak zvnějšku, tak zvnitřku, ale všechny budou zničeny a církev zůstane naživu a bude přinášet plody, zůstane nevysvětlitelně pevnou, aby - jak říká sv. Pavel - mohla provolávat: „Jemu buď sláva na věčné věky!“ (2 Tim 4,18).

Všechno pomíjí, Bůh trvá. Vskutku, pominula království, pominuly národy, kultury, ideologie a mocnosti, avšak církev založená na Kristu navzdory tolika bouřím a mnoha našim hříchům zůstává věrna pokladu víry ve službě, protože církev není papežů, biskupů, kněží a ani věřících, nýbrž je jedině Kristova. Jedině ten, kdo žije v Kristu, zakládá a hájí církev svatostí života podle Petrova a Pavlova příkladu.
Věřící v Kristově jménu křísili mrtvé, uzdravovali nemocné, milovali pronásledovatele, dokazovali, že neexistuje síla, která je s to přemoci toho, kdo má sílu víry!

Pobídka ke svědectví. Petr a Pavel, jako všichni Kristovi apoštolové, kteří v pozemském životě svojí krví zúrodnili církev, pili z Pánova kalicha a stali se Božími přáteli. Pavel to píše pohnutým tónem Timotejovi: „Já totiž mám už prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod“ (2 Tim 4,6-8).

Církev či křesťan, pokud nevydává svědectví, nenese plody. Je mrtvolou myslící si, že žije, suchým stromem bez ovoce, vyschlou studnou bez vody! Církev přemohla zlo díky odvážnému, konkrétnímu a pokornému svědectví svých dětí. Přemohla zlo díky přesvědčenému Petrovu vyznání: „Ty jsi Kristus, syn živého Boha“ a Ježíšovu nepomíjivému příslibu (srov. Mt 16,13-18).

Drazí arcibiskupové, kteří dnes přijímáte pallium. Je to znamení představující ovci, kterou nese pastýř na ramenou jako Kristus, Dobrý Pastýř, a je proto symbolem vašeho pastoračního poslání; je „liturgickým znamením společenství, které pojí stolec Petra a jeho nástupců s metropolity a jejich prostřednictvím i s jinými biskupy světa“ (Benedikt XVI., Angelus, 29. června 2005).

Palliem bych vám dnes chtěl svěřit tuto pobídku k modlitbě, víře a svědectví.
Církev chce, abyste byli muži modlitby, učitelé modlitby, kteří budou učit lid, který vám Pán svěřil, že vysvobození ze všech vězení je jedině Božím dílem a plodem modlitby, že Bůh v příhodném čase posílá svého anděla, aby nás zachránil z mnohého otročení a nespočetných světských okovů. A buďte také anděly a posly lásky těch nejpotřebnějších!

Církev chce, abyste byli muži víry, učitelé víry, kteří učí věřící nemít strach před mnohými Herodesy, kteří nejrůznějšími způsoby pronásledují a křižují. Žádný Herodes není s to uhasit světlo naděje, víry a lásky toho, kdo věří v Krista!

Církev chce, abyste byli svědky. Svatý František říkal svým bratřím: hlásejte vždycky evangelium a je-li to nutné, tak také slovy!(srov. Františkánské prameny, 43). Neexistuje svědectví bez důsledného života! Dnes není tolik zapotřebí učitelů, nýbrž odvážných, přesvědčených a přesvědčivých svědků; takových, kteří se nestydí za Kristovo jméno a za Jeho kříž ani před řvoucími lvy, ani před mocnostmi tohoto světa. Podle příkladu Petra a Pavla i mnoha jiných svědků z dějin církve, svědků patřících k různým křesťanským vyznáním, ale podílejících se na působení a růstu jediného Kristova Těla. A zdůrazňuji to rád za přítomnosti vždy vážené delegace ekumenického patriarchátu, kterou z Konstantinopole vyslal drahý bratr Bartoloměj I.

Věc je velice jednoduchá, protože svědectví je účinnější a autentičtější, když neprotiřečí jednáním a životem tomu, co druhým hlásá slovy a učením!

Drazí bratři, učte modlitbu modlitbou, hlásejte víru vírou a vydávejte svědectví životem!

Homilie papeže Františka ze slavnosti sv. Petra a Pavla, baz. sv. Petra 29.6.2015

Přeložil Milan Glaser 

Převzato z webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno