„V minulosti byla církev lepší“, slyšíme občas. Zidealizovaný pohled na minulost církve ale vede k zoufalé touze po něčem, co nikdy nebylo, a k hluboké frustraci z toho, co je právě nyní. Zanechává nás věčně nespokojenými a slepými k tomu, co Bůh koná dnes.

Do růžova zbarvené vzpomínky mají neblahé účinky

Mnoho z nás má tendenci dívat se na minulost růžovými brýlemi. Ať už jde o dávného přítele či přítelkyni, vzpomínky na naše slavná středoškolská léta, morální zásady předchozích generací nebo naše představy o rané církvi, máme sklon si všechno pamatovat jako mnohem lepší, než jaké to bylo.

V určité smyslu to je pozitivní. Kdo by taky chtěl trávit čas myšlenkami na minulá zranění a křivdy? Raději vzpomínám na dobré časy, než abych se zaměřoval na ty špatné. Jsem vděčný za to, že včerejší bolest si člověk často vybaví jen obtížně.

Naše do růžova zbarvené vzpomínky však mohou mít ale i neblahý účinek: mohou nám zastřít krásy přítomnosti. Mohou zkreslovat realitu. Mohou v nás vyvolávat nesvatou nespokojenost, kdy je pro nás každá sklenice poloprázdná a naše sny o budoucnosti nejsou ničím víc než touhou po neexistující minulosti.

Neříkej: „Dny dřívější byly lepší než tyto“ (Kaz 7,10)

Viděl jsem, jak zromantizované vzpomínky ničí manželství. Znudění manželé a manželky na třídních srazech nebo na Facebooku znovu navazují kontakt se svými bývalými láskami. Podlehnou idealizovaným vzpomínkám na minulost, které se v porovnání s každodenní všedností zdají být nad míru přitažlivé. Naneštěstí vždy jako by zapomněli, proč ten starý vztah tehdy skončil. Obvykle si na to zanedlouho vzpomenou, ale to už bývá příliš pozdě. Jsou polapeni v noční můře návratu do minulosti.

Také jsem viděl, jak neúnavná honba za idealizovanou minulostí vede lidi k tomu, že zanedbávají svou rodinu, své povolání odsouvají na vedlejší kolej a rozhazují peníze. Viděl jsem, jak rozděluje věřící lidi, ničí spokojenost a boří hodnoty, které by bylo možné předat jako odkaz. Možná právě proto autor knihy Kazatel napsal: „Neříkej: ‚Čím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto?‘ To není moudré, ptáš‑li se na to“ (Kaz 7,10).

Věděl to, na co tak rychle zapomínáme: Staré dobré časy jsou právě teď – nebo se jimi zanedlouho stanou.

Zoufalá touha po něčem, co nikdy nebylo

Nevím přesně, proč tomu tak je, ale se zanícenou vírou se často pojí horlivý idealismus a romantizující pohled na minulost. Na jednu stranu může být náš idealismus požehnáním. Zdravá dávka idealismu nás pohání ke změně. Odmítá fatalistickou odevzdanost a status quo. Motivuje houževnaté úsilí o to, co by mohlo a mělo být. Idealismus je motorem, který mění naše bláznivé sny ve skutečnost.

Na druhou stranu však může být prokletím. Pokud pramení z našeho nepřesného a příliš idealizovaného pohledu na minulost, může vést k zoufalé touze po něčem, co nikdy nebylo, a k hluboké frustraci z toho, co je.

Dřív bylo všechno lepší

Možná máte přátele, kteří si nikdy nevychutnají přítomnost, protože si jsou jisti tím, že dřív bylo všechno lepší. Jsou jako chrti na závodní dráze, ženoucí se za vycpaným králíkem, kterého nikdy nechytí. Jejich nekonečné úsilí o dokonalé manželství, bezvadnou rodinu, ideální kariéru nebo perfektní církev je zanechává věčně nespokojenými.

Neustálá nespokojenost však není to nejhorší, co narůžovo obarvené vzpomínky vyvolávají. Je tu ještě něco mnohem horšího – cynismus, negativní a tvrdá kritika všeho a všech. Ostřížím zrakem vidí všechno, co není, jak má být, a je jako netopýr slepý vůči tomu, co je hodno chvály. Náboženští představitelé Ježíšovy doby byli klasičtí cynici. Měli za sebou dlouhou minulost zabíjení proroků a pozdějšího budování pomníků na jejich počest.