Mnozí křesťané považují svět 
za ohrožující místo  

Pro mnohé generace křesťanů byl svět považován jednostranně za místo ohrožující každého, kdo chtěl žít důsledně evangelium a následovat radikálně Krista. Už první křesťanská obec byla velmi záhy postavena před otázku, jaký vztah zaujmout ke světu, ve kterém žila a měla v něm své poslání. První křesťané si ale nemysleli, že by kvůli „zkaženosti světa“ z něho měli utéci a tím se posvětit a zachránit. Dokonce ani pronásledování je k takové praxi nedovedlo. V kontaktu se světem však křesťané stále více zjišťovali, jak je nesnadné se uchránit zvyků pohanů a jak jsou mnohé skutečnosti ve světě prosycené zlem. A tak se objevují i první varování, aby křesťané sice žili ve světě, ale distancovali se od jeho mentality. 

Origenes (+253/4) položil základ 
křesťanské praxe „útěku ze světa“

Origenes (+253/4) jako první křesťanský duchovní autor položil základ pozdější křesťanské praxi „útěku ze světa“. Origenovská antropologie přizpůsobená novoplatonismu a ovlivněná gnózí pak prostřednictvím mnišství ovlivnila celou křesťanskou spiritualitu. Spiritualita „útěku ze světa“ postupně nabírala různé podoby a z mnišského prostředí tento postoj pronikl do celé církve. Útěk ze světa se stal typicky křesťanským postojem: umrtvování tělesných potěšení, opuštění rodinných vztahů, zřeknutí se vlastní vůle, odložení vědy... Křesťan, který zůstal ve světě, byl postupně stále víc pokládán za slabocha, který si vyvolil kompromis a prostřednost. Tím vznikl uprostřed křesťanství protipól asketických a neasketických křesťanů, mnichů v klášteře a laiků žijících v manželství ve světě. Tento model pak provázel církev po celá staletí. 

Konflikt mezi církví a světem

Hlubší studium Písma svatého a učení církevních otců vneslo nové světlo do problematiky vztahu křesťanství ke světu, a tak přispělo k řešení konfliktu mezi církví a světem, který trval po mnoho staletí. V Písmu nacházíme dvojí pojetí světa. Ačkoli svět nese známky porušení hříchem a nepřítel spásy na něj má vliv, je svět zároveň podivuhodným dílem Božích rukou, stvořeným skrze božské Slovo (Kol 1,16). Bůh svět miluje (Jan 3,16) a odhaluje v něm svou dobrotu a moudrost. Svět je mistrovské dílo, které si ze strany člověka zaslouží uznání a ocenění. Svět sám o sobě není pro člověka zdrojem nebezpečí. Ačkoli je ve světě přítomné zlo, nemůžeme tvrdit, že je svět veskrze zkažený. Všichni známe výroky Písma, které nás vyzývají, abychom se nepřizpůsobovali smýšlení tohoto věku (Řím 12,2), abychom nenáviděli svět (1 Jan 2,15) a nemysleli na pozemské věci (Kol 3,2). Výklad těchto míst je však vzdálený pohrdání světem a pozemskými skutečnostmi. Vede pouze k opatrnosti vzhledem k pohanským zvykům a ke světu v jeho hanlivém významu, tedy jako lidstvu bouřícímu se proti Bohu.

Jsme na tom stejně 
jako Kristus během pobytu na zemi 

Na tomto základě se novým způsobem můžeme začít dívat také na vztah ke všem pozemským skutečnostem, na který novým a vyrovnaným způsobem nahlíží konstituce Druhého Vatikánského koncilu Gaudium et spes. Křesťané se ve vztahu ke světu nacházejí ve stejně složité situaci, ve které se nacházel Kristus během svého pobytu na zemi. Křesťané nejsou ze světa (Jan 15,16; 17,16), ale jsou přesto ve světě (Jan 17,11), a Ježíš neprosí Otce, aby je ze světa vzal, ale pouze aby je chránil od zlého (Jan 17,15). Křesťanské oddělení se od zkaženého světa se nedotýká jejich kladného vztahu ke světu, který je vykoupen. 

Člověk ve světě musí
žít, jednat a uskutečnit své poslání...

Bibličtější pohled na svět, který ovlivnil vztah křesťanů ke světu, přinesl tím pádem také nové vědomí odpovědnosti za okolní svět. Křesťané znovu přijímají svou úlohu v dějinách celého lidstva. Člověk má místo svého přebývání určené přímo ve světě. Ve světě musí žít, jednat a uskutečnit poslání, které mu Pán určil. A v tomto svém pobytu ve světě a pro svět člověk musí nalézat odvahu, aby bez nářku a nostalgie přijal vlastní tělesnost a vážně se pustil do práce uvnitř světa, nezkoušel z něj utéci nebo proti němu dokonce bojovat, protože svět není hoden pohrdání. V okamžiku, kdy jej Bůh stvořil, se svět stal jediným domovem (i když dočasným), ve kterém má člověk právo i povinnost žít.

Koncil nalezl odvahu 
a ukončil úzkostné stahování se 

Druhý vatikánský koncil byl velikou příležitostí k sebereflexi církve nad jejím postavením ve světě, který ji obklopuje i proniká, a zároveň se vyznačoval snahou nově pochopit vlastní poslání církve ve prospěch člověka. Měla na něm být konečně nalezena odvaha k odpovědi na problémy moderního světa a ukončeno často podivné a úzkostné stahování se do obranných postojů vůči světu. 7. prosince 1965, den před závěrečnou bohoslužbou k ukončení koncilu, na devátém a posledním slavnostní zasedání se uskutečnilo konečné hlasování o pastorální konstituci o církvi v dnešním světě (Gaudium et spes), nejdelší a nejdiskutovanější konstituci koncilu, která přinesla mnoho nového v pohledu na svět kolem nás a náš život ve světě. Hned v úvodu textu konstituce se píše: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“ (GS 1).
 
Zpracováno podle článku Vojtěcha Kodeta:
na webu www.vojtechkodet.cz 
Redakčně upraveno