Kázání je mnohdy utrpením
jak pro věřící, tak i pro kazatele.
Mnohé reklamace na homilie
Uvažujme o kázání v rámci liturgie. Pozastavím se obzvláště u homilie a její přípravy, protože se vyskytují mnohé reklamace na tuto důležitou službu, před nimiž si nemůžeme zacpávat uši. Homilie je prubířským kamenem schopnosti a kvality setkávání pastýře a jeho lidu. Víme, že jí věřící skutečně přikládají velkou důležitost a často se trápí podobně jako svěcení služebníci. Jedni nasloucháním a druzí kázáním. Je smutné, že tomu tak je. Homilie může být skutečně intenzivní a potěšující zkušeností Ducha, útěšným setkáním se Slovem a stálým pramenem obnovy a růstu.
Pán chce proniknout k druhým
také naším slovem
Obnovme svoji důvěru v kázání, které se zakládá na přesvědčení, že je to Bůh, kdo touží proniknout k druhým prostřednictvím kazatele a vyjadřuje Svoji moc lidským slovem. Svatý Pavel mluví důrazně o nezbytnosti kázání, protože Pán chce proniknout k druhým také naším slovem. Pán uchvátil lidská srdce slovem. Přicházeli ze všech stran, aby jej slyšeli. Žasli a „sáli“ jeho učení. Slyšeli, že k nim mluvil jako ten, kdo má autoritu. Apoštolové, které ustanovil, „aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“, přitáhli slovem do církve všechny národy.
Je nezbytné vyhradit přednostní čas
přípravě kázání
Příprava kázání je úkolem tak důležitým, že je mu třeba věnovat delší čas studia, modlitby, reflexe a pastorační kreativity. Někomu tyto podněty mohou připadat jako samozřejmé, ale považuji za vhodné připomenout nezbytnost vyhradit přednostní čas této cenné službě.
Někteří faráři často tvrdí, že to není možné kvůli mnoha povinnostem, které musí plnit. Nicméně se odvažuji žádat, aby byl každý týden tomuto úkolu věnován dostatečně dlouhý osobní i komunitní čas, i kdyby se mělo dostat méně času na jiné, byť důležité závazky. Důvěra v Ducha svatého, jenž v homilii působí, není čistě pasivní, nýbrž aktivní a kreativní. Vyžaduje, abychom se stali nástrojem všemi svými schopnostmi, aby je mohl použít Bůh. Kazatel, který se nepřipravuje, není „duchovní“, nýbrž nepoctivý a nezodpovědný k darům, které dostal.
Kazatelé někdy užívají slov,
která nejsou součástí běžného jazyka
Již Pavel VI. říkal, že věřící „si od kázání velmi mnoho slibují a mají z něho též užitek, je-li prosté, jasné, přiměřené“. Jednoduchost souvisí s užitým jazykem. Má to být jazyk, kterému adresáti rozumějí, aby se nemluvilo naprázdno. Často se stává, že kazatelé užívají slov, kterým se naučili během studií a v určitém prostředí, ale která nejsou součástí běžného jazyka lidí, kteří jim naslouchají. Jsou to slova patřící teologii či katechezi, jejichž význam není pro většinu křesťanů srozumitelný. Největším rizikem pro kazatele je zvyknout si na svůj jazyk a myslet, že všichni ostatní jej spontánně užívají a chápou. Kdo se chce přizpůsobit jazyku druhých, aby jim doručil Slovo, musí jim hodně naslouchat, je třeba se účastnit života lidí a ochotně jim věnovat pozornost.
Jednoduchost a zřetelnost jsou dvě odlišné věci. Jazyk může být velmi jednoduchý, ale kázání naopak málo srozumitelné. Může být nesrozumitelné svou neuspořádaností, nedostatkem logiky anebo proto, že pojednává současně o různých tématech. Je tedy nezbytné počínat si tak, aby kázání mělo jednotnou tématiku, jasný řád a věty na sebe navazovaly, aby lidé mohli kazatele snadno sledovat a rozumět logice toho, co říká.
Při přípravě kázání je nezbytné obrácení veškeré pozornosti k biblickému textu, který musí být základem kázání. Pro kázání je rozhodující, aby kazatel měl jistotu, že ho Bůh miluje, že ho Ježíš zachránil a že Jeho láska má vždy poslední slovo.
