Existují dva základní principy, kterým se měl člověk naučit ještě předtím, než začne kázat. První z nich byl: „Nikdy za žádných okolností nemluvte nesmysly.“ A druhý: „Kázání by mělo být krátké a výstižné.“
My duchovní jsme součástí malé skupiny privilegovaných lidí, kterým ostatní chodí naslouchat, protože v Božích slovech, která kážeme, hledají odpovědi. Odpovědi, které potřebují k životu, které dají smysl tomu, co dělají. Není etické říkat jen to, co vám přijde na mysl, protože jste se nepřipravili, předkládat napodobeninu kázání jen na vyplnění chvíle. Nejde o to bavit, ale objasnit, jenže pokud my kněží neprohlubujeme svůj vnitřní život, máme problém, a velmi vážný.
Lidé občas říkají, že kázání nemohou vystát. Jak mít rád něco, co je fádní a bezduché? Jak je možné, že při celé své rozmanitosti, jíž evangelium oplývá, se k uším věřících dostane jen nekonzistentní zpráva bez valného obsahu? Lidé chodí do kostela, aby nasytili svou duši, ne aby poslouchali výhružky nebo nářky, aby museli vyslechnout, kolik peněz církev potřebuje, nebo politické názory. Trváme na tom, aby lidé chodili na mši, ale už se pak neptáme, zda našli odpovědi na svoje otázky, nebo zda odešli ve stejném či horším stavu, se stejnými pochybami a rozpory v mysli a v srdci. Pokud jim to, čemu naslouchají, nepomůže zorientovat se v jejich temnotách, pak je samozřejmou reakcí přestat vnímat nebo prostě už nepřijít.
Kněz musí neustále studovat a číst, protože pokud nečte, dále se nevzdělává a tím zakonzervuje svůj životní postoj a názory. Pak jsou jeho kázání po dvaceti letech v jedné farnosti stále stejná jako ta první.
Svatá Monika naléhala na svého syna Augustina, aby si šel poslechnout kázání biskupa Ambrože v Miláně. Augustin jednoho dne svolil a v kostele si sedl do poslední řady. Následující neděli přišel opět a sedl si o něco blíže. Tak to šlo dál, s každou další návštěvou si sedal stále víc dopředu, protože Ambrožova kázání ho uchvacovala a otevírala mu horizonty, které ho přivedly až k naprostému odevzdání se Bohu. Můj biskup Adolfo, pokud přišlo na to, jaké jsou největší překážky víry, mnohokrát opakoval jednu větu: „Neexistují studené svatostánky, jen studení pastýři.“
Zažil jsem duchovní, kteří sice mluvili trochu neohrabaně, bez skvělých příkladů a elegantních větiček, ale vykládali evangelium skrze své vlastní zkušenosti víry, skrze to, co objevili na svém vztahu s Bohem, a právě těm se podařilo zažehnout ve mně světlo, které mi pomáhá v mé temnotě.
