„Nemáme příležitost naslouchat pouze dobrým a krásným kázáním, vždyť ne každý duchovní je obdařen kazatelským talentem. A člověk, který nečte, se nikdy nedokáže pořádně postavit na vlastní nohy a stane se spíše hříčkou názorů druhých.“ (Bl. Franz Jägerstätter, popravený r. 1943)
Mladík Franz Jägerstätter se nejprve vzdaluje církvi
Ve vzpomínkách vrstevníků vystupuje mladý František Jägerstätter jako živý a oblíbený kamarád. Ve dvaceti letech na nějakou dobu opouští domov. Rád by si vydělal trochu peněz, ale za jeho rozhodnutím odejít stálo i soupeření o jedno místní děvče. V bavorském Teisingu se dá najmout na práci v selském hospodářství. Poté si najde práci ve štýrském rudném dole. Do práce nastupuje na podzim 1927 v době velkého vnitropolitického napětí v Rakousku. Poprvé se ocitá v prostředí, které se vůči církvi staví nepřátelsky. Na nějakou dobu dokonce přestane chodit do kostela.
Pochybností o víře není ušetřen žádný člověk
V roce 1930 se ale Franz vrací domů do Rakouska s prohloubenou vírou. Z dopisu, který o několik let později napíše svému kmotřenci Johannu Huberovi, se dozvídáme o jeho zkušenostech: „… Častěji se nyní můžeme dočíst v novinách, že si patnácti- či šestnáctiletí chlapci sáhnou na život a jako důvod se obvykle uvádí nešťastná láska nebo špatný prospěch v učení. Kdyby se napsalo, že byli vykořeněni ze své víry, asi by to bylo pravdivější, protože kdyby měla být nešťastná láska hlavní příčinou sebevraždy, jen málo mužů by se dožilo třicítky … Kdybys někdy zapochyboval o své víře – a toho není ušetřen prakticky žádný člověk –, pak je-li pravda to, v co věříme, postačí si vzpomenout na naše svaté. Od okamžiku Kristovy smrti se vyskytovalo takřka v každém století pronásledování křesťanů a pořád ještě existují hrdinové a mučedníci, kteří pro Krista a pro svou víru obětují vlastní život často za strašlivého utrpení. Chceme-li jednou dosáhnout svého cíle, musíme se i my stát hrdiny víry, protože dokud se budeme bát více lidí nežli Boha, nikdy se nikam nedostaneme.“
Nejsou pouze dobrá a krásná kázání
František svému kmotřenci následně doporučuje k získání lepší orientace četbu, protože na okolí se nelze spolehnout: „Proč že by měl mladý člověk číst pouze dobré knihy a časopisy? Za prvé proto, že nepotřebuje pouze tělesnou, nýbrž i duchovní potravu. Pokaždé nemáme příležitost naslouchat pouze dobrým a krásným kázáním, vždyť ne každý duchovní je obdařen kazatelským talentem. Ano, od mnoha lidí můžeš slyšet, že člověk čtením jen ještě více zhloupne. Často to může být pravda, protože mnozí mladí sice čtou hodně, ale především milostné romány a krváky, což je často příjemné a napínavé, avšak pro duchovní a náboženské vzdělávání to nemá žádnou cenu. Narazíme-li na jednu špatnou knihu, může napáchat více škody, než kolik užitku může přinést četba deseti dobrých. Proto by se měli mladí lidé ptát hlavně kněží nebo kvalitních učitelů na radu, co by měli číst. I když každý není stejně vášnivý čtenář, za dlouhých zimních večerů by si přece jen mohl tu a tam něco přečíst,
protože člověk, který nečte,
se nikdy nedokáže pořádně postavit na vlastní nohy
a stane se spíše hříčkou názorů druhých.“