Apoštol Petr zažil proměnění Páně,
avšak něco pro něj bylo důležitější…

Apoštol Petr ve svém Druhém listu (2 Petr 1,17-21) vzpomíná na svůj zážitek s Ježíšem na hoře Tábor. Hovoří o té mimořádné zkušenosti, když k nim Bůh promluvil z oblaku: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ Po tomto svědectví však v Petrově dopise zazní šokující věta: „Ale máme něco mocnějšího, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě“.

To je vskutku zvláštní výrok: Petr říká, že důležitější než pobyt na hoře Tábor je pro něj každodenní setkávání s Bohem v jeho slově, v řeči proroků, tj. v Písmu svatém.

SLOVO PÍSMA SVATÉHO
NÁS PROMĚŇUJE ZEVNITŘ,
ČINÍ NÁS JINÝMI LIDMI.

Každý z nás by zajisté v životě rád udělal takovou zkušenost – být na hoře s Pánem, uslyšet Boží hlas, zahlédnout Ježíše v jeho božství, v zářícím rouchu. Každý z nás by byl rád za takovou zkušenost. A tady máme řeč očitého svědka, který tvrdí: Je tu ještě něco důležitějšího, něco mocnějšího, než zjevení na hoře Tábor. Je to řeč proroků – Písmo svaté. Když se necháváme vést slovem Písma, jitřenka nám vzchází v srdcích.

Světlo vzchází v našich srdcích
prostřednictvím Božího slova

To nás pobízí, abychom Boží slovo neignorovali, abychom sami a každou volnou chvíli ochotně brali Písmo do rukou. Abychom se s Božím slovem důvěrně setkávali, právě s vírou, že jeho prostřednictvím vzchází světlo v našich srdcích. Boží slovo je něčím, co nás niterně proměňuje, činí nás zevnitř úplně jinými lidmi. Boží moc v Písmu svatém je dokonce něco víc než vidění oslaveného Pána na hoře Tábor.

Každý z nás v životě vyhlížíme různé věci, různá jsou i naše očekávání vůči Pánu Ježíši. Při rozjímání nad touto událostí ze života apoštola Petra v sobě zkusme roznítit touhu po takovém setkání s jeho slovem, v němž zakusíme, že je mocnou prorockou řečí, která probouzí světlo v našich srdcích.     

 

***

Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel ‒ žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. (Mk 9,2-8)

Neboť přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: ‘To je můj milovaný syn, v něm mám zalíbení.’ Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře. Ale máme něco spolehlivějšího, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci. Buďte si však především vědomi toho, že žádné proroctví v Písmu není ponecháno soukromému výkladu. Neboť proroctví nebylo nikdy proneseno z lidské vůle, ale lidé oznamovali Boží (výroky) proto, že je k tomu přiměl Duch svatý. (2 Petr 1,17-21)