Ježíš zjevil svoji slávu aby učedníkům naznačil, kam vede kříž

Proměnění Páně

Homilie na 2. neděli postní

22.2.13

Mystická událost proměnění Páně, pravděpodobně na hoře Tábor, je ve společenství věřících rozjímána na druhou neděli postní. Letos v podání svatého Lukáše (9,28-36), který jediný z evangelistů uvádí, o čem tam - za němého úžasu Petra, Jakuba a Jana - mluvili Mojžíš s Eliášem. Mluvili o „smrti, kterou měl Ježíš podstoupit v Jeruzalémě“ (srov. Lk 9,31), jak stojí v českém liturgickém překladu, zatímco v řeckém textu je užit poněkud zastřenější, ale i obsažnější termín „odchod“ či doslova exodus. Tato podrobnost Lukášova podání je pozoruhodná nejenom z historicko-kritického hlediska výkladu Písma.

Tři učedníci, které si vybral Ježíš, aby se stali svědky této události, jsouDrazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelium této druhé neděle postní vypráví o Ježíšově Proměnění (srov. Mt 17,1-9). Vzal s sebou tři z apoštolů - Petra, Jana a Jakuba – a vyvedl je na vysokou horu, kde došlo k jedinečnému úkazu: Ježíšova tvář „zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo“ (v.2). Tímto způsobem nechal Pán ve své osobě zazářit božskou slávu, kterou bylo možno chápat vírou z jeho kázání a jeho zázračných gest. Při tomto proměnění na hoře se ukázal Mojžíš a Eliáš, „jak s ním rozmlouvají“ (v.3). „Svítivost“, kterou se tato mimořádná událost vyznačovala, naznačuje její účel, totiž osvítit mysl a srdce učedníků, aby mohli jasně chápat, kým je jejich Učitel. Tento záblesk světla otevírající Ježíšovo tajemství osvítil celou Jeho osobu a celý Jeho životní úděl.

Ježíš je již pevně rozhodnut vydat se do Jeruzaléma, aby tam přijal rozsudek smrti ukřižováním, a připravuje svoje učedníky na pohoršení kříže, na tento skandál, který je pro jejich víru příliš silný, a zároveň předpovídá svoje zmrtvýchvstání, když se zjevuje jako Mesiáš, Syn Boží. Připravuje je na smutnou a bolestnou chvíli. Ježíš se projevoval jako jiný Mesiáš než jaké bylo očekávání a než si jej představovali: nikoli mocný a slavný král, nýbrž pokorný a bezbranný služebník; nikoli vladař oplývající majetkem, který byl znamením požehnání, nýbrž chudý člověk, který nemá kde složit hlavu; nikoli patriarcha s početným potomstvem, nýbrž neženatý, bez domu a bez útulku. Je to opravdu obrácené Boží zjevení, a nejotřesnějším znamením tohoto skandálního obrácení je kříž. Právě skrze kříž však Ježíš dojde slavného zmrtvýchvstání, které bude defintivní, nikoli jako proměnění, které trvalo jen okamžik.

Ježíš chtěl svým proměněním na hoře Tábor ukázat učedníkům svoji slávu nikoli proto, aby se mohli vyhnout kříži, nýbrž aby jim naznačil, kam kříž vede. Kdo umírá s Kristem, s Kristem vstane z mrtvých. Kříž je branou vzkříšení. Kdo spolu s Ním bojuje, bude spolu s Ním triumfovat. Toto je poselství naděje, které je obsaženo v Ježíšově kříži a vybízí nás ke statečnosti v našem životě. Křesťanský kříž není domácí výzdoba či okrasný přívěšek, nýbrž pobídka k lásce, s níž se Ježíš obětoval, aby zachránil lidstvo ze zla a hříchu. V této postní době rozjímejme zbožně o kříži, o ukřižovaném Ježíši. Kříž je symbol křesťanské víry, znak pro nás zabitého a vzkříšeného Ježíše. Počínejme si tak, aby nás kříž v jednotlivých etapách postní doby provázel, abychom stále více chápali tíži hříchu a hodnotu oběti, kterou Vykupitel zachránil nás všechny.

Svatá Panna dovedla rozjímat Ježíšovu slávu skrytou v jeho lidství. Ať nám pomáhá přebývat spolu s Ním v tiché modlitbě a nechávat se osvěcovat Jeho přítomností, abychom v těch nejtemnějších nocích nosili v srdci odlesk Jeho slávy.

 po vytržení ze svého světa naplněni bázní (Lk 9,34). Se svrchovanou přesvědčivostí byli totiž konfrontováni nejen s podstatou Ježíšovy osoby a tedy Jeho božské autority, ale především s konkrétním, pozemským průběhem Jeho mesiášského poslání, značně odlišného od toho, které si představovali a o kterém snili. Možná i proto je přemohl spánek v okamžiku, kdy slyšeli mluvit o exodu, jak poznamenává Lukáš. Nerozuměli totiž nebo rozumět nechtěli. Tak tomu ostatně bylo po celou dobu jejich putování s Ježíšem. Od povolání u Genezaretského jezera až po bolestné chvíle na Golgotě totiž učedníci tuto nepříjemnou pravdu nebrali na vědomí, ani po tomto jejím extatickém sdělení. Přesvědčila je teprve pozdější exegeze, kterou podal Zmrtvýchvstalý Ježíš dvěma z nich cestou do Emauz.

Kristovi učedníci mají podobný problém stále, byť na jiné úrovni. A také jinak formulují svoje zdráhání přijmout tuto pravdu, to znamená uvěřit v ni. Nedostatek optimismu či naděje je nejčastěji skloňovanou námitkou křesťanů, kteří nechtějí slyšet Ježíšovo proroctví o globálním a dějinném vyústění Jeho mesiášského poslání, např. předpovědi o „velikém soužení, jaké nebylo od začátku světa a jaké už nikdy nebude“ (Mt 24,21), o pronásledování pro Ježíšovo jméno a zkoušce víry, které dolehnou na církev na konci časů (Lk 18,8; Mt 24,12; Mk 13,22). Neochota připustit si vážnost těchto předpovědí, které věřící potřebují, aby mohli bdít, jak podotýká Ježíš (Mk 13,23), má velice promyšlený výraz v interpretaci, která vylučuje možnost jejich splnění tím, že převádí křesťanskou naději na politické mesiášství za pomoci falešného(!) odkazu na účinnost Ježíšova Zmrtvýchvstání. Katechismus nazývá tento svod „antikristovským podvodem“ a označuje jej za „největší náboženský podvod“, který „přináší lidem zdánlivé řešení jejich problémů za cenu odpadnutí od pravdy“ (KKC 675).

Není jistě snadné žít s vyhlídkou na konečné ztroskotání lidských snah vybudovat nebeské království v tomto světě, tedy politicky. Ale právě k takovému životu jsou ve šlépějích apoštolů z hory Tábor zváni křesťané, dokonce včetně těch, kteří pracují v politice. Není v tom obsažena nekonzistentnost, nýbrž pouhá bdělost. Jen zdánlivě zbožný je výklad, který posluchačům nabízí nadhled, z něhož mohou někdy se shovívavým úsměvem chápat nechápavost apoštolů, kteří se Ježíše „báli zeptat“, co má znamenat předpověď Jeho utrpení (srov. Lk 9,44-45). Takovýto nadhled je ovšem – jak praví známé úsloví – spíše postoj generálů po bitvě a je falešný v tom, že boj víry zdaleka neskončil. Faktem totiž je, že toto pokušení má podle Ježíšovy předpovědi v dějinách sílit a mají je provázet dokonce zázraky falešných proroků (Mt 24,24).

Odolnost proti němu není automatická, ani samozřejmá, zvláště tehdy, nepřipustí-li si člověk, že na něho skutečně doléhá. Bdělost se proto dnes jeví jako synonymum víry nebo její výraz, tedy pozornost k tomu, co je mezi nebem a zemí podstatné. A zkušenost z hory Tábor ukazuje, že i uprostřed extatického vidění může bdělost ochabnout.

V každém případě zůstává evidentním, že mystická vytržení nemohou být zcela nahrazena pouhou spiritualitou. Boží pedagogiky jich používá při formaci člověka stvořeného k Božímu obrazu. Událost na hoře Tábor to dosvědčuje. Dnes nastala doba, kdy je třeba bránit také tělesný rozměr lidské bytosti, která je pod tlakem „opice Boží“, která chce lstí člověka přesvědčit, že je pouhým duchem anebo pouhým zvířetem. Tělesný rozměr je však především třeba bránit proto, aby člověk mohl poznat a docenit lásku, kterou mu projevil Bůh vtělením a ukřižováním Ježíše Krista.

22.2.13

Převzato z webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno