Toto základní povědomí prosvítá v prohlášení Dikasteria pro nauku víry o významu požehnání „Fiducia supplicans“, které otevírá možnost požehnání neregulérních párů, dokonce párů stejného pohlaví, přičemž jasně říká, že požehnání v tomto případě neznamená schvalování jejich životních rozhodnutí, a také opakuje potřebu se jakékoli obřadnosti nebo jiným prvkem, které by mohly byť jen vzdáleně napodobovat manželství. Jedná se o dokument, který prohlubuje nauku o požehnání, přičemž rozlišuje mezi požehnáním obřadním a liturgickým a požehnáním spontánním, které je spíše charakterizováno jako nábožný úkon spojený s lidovou zbožností. Je to text, který po deseti letech konkretizuje slova, která napsal papež František v „Evangelii gaudium“: „Církev není celnice, je to otcovský dům, kde je místo pro každého člověka s jeho vlastním namáhavým životem“.
Ježíš přišel pro nemocné, a ne pro zdravé
Původ prohlášení je evangelní. Téměř na každé straně evangelia Ježíš láme náboženské tradice a předpisy, uctivost, společenské konvence. A dělá gesta, která pohoršují dobráky, samozvané „čisté“, ty, kteří si z norem a pravidel dělají štít, aby je odstrčili, odmítli, zavřeli dveře. Téměř na každé straně evangelia vidíme, jak se učitelé zákona snaží Mistra podchytit cílenými otázkami, aby pak rozhořčeně reptali vůči jeho svobodě přetékající milosrdenstvím: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“
Ježíš byl připraven zajít do domu stotníku z Kafarnaum, aby uzdravil jeho milovaného sluhu, bez obav, že se poskvrní vstupem do příbytku pohana. Dovolil hříšníci, aby mu umyla nohy před odsuzujícími a pohrdavými pohledy hostů, nechápajících, proč ji neodvrátil. Všiml si a zavolal mýtníka Zacheje, který se držel na větvích planého fíkovníku. Neočekával, že se obrátí a změní svůj život dříve, než uvidí jeho milosrdný pohled. Neodsoudil cizoložnici, která podle zákona podléhala ukamenování, ale odzbrojil ruce jejích katů tím, že jim připomněl, že i oni – jako všichni ostatní – jsou hříšníci. Řekl, že přišel pro nemocné, a ne pro zdravé, přirovnal se k výjimečné postavě pastýře, který je ochoten nechat 99 ovcí bez dozoru, aby šel najít tu, která zabloudila. Dotkl se malomocného tím, že ho uzdravil z jeho nemoci a stigmatu „nedotknutelného“ vyvrhele. Tito „odvržení“ se setkali s jeho pohledem a cítili se milováni, přijati objetím milosrdenství, které jim bylo dáno bez jakýchkoli podmínek. Když zjistili, že jsou milováni a že jim bylo odpuštěno, uvědomili si, čím jsou: ubohými hříšníky tak, jako všichni ostatní, kteří potřebují obrácení, toužebně prosí o všechno.
Pro Ježíše je nejdůležitější zachránit vzdálené. A to některé pohoršuje.
Papež František v únoru 2015 řekl novým kardinálům: „Pro Ježíše je nejdůležitější oslovit a zachránit vzdálené, uzdravit rány nemocných, znovu začlenit všechny do Boží rodiny. A to některé pohoršuje! A Ježíš se takového pohoršení nebojí! Nemyslí na uzavřené lidi, které pohoršuje i uzdravení, které pohoršuje každé otevření, každý krok, který nezapadá do jejich myšlenkových a duchovních schémat, každé pohlazení nebo něha, které neodpovídají jejich zvykům myšlení a jejich rituální čistotě“.
Prohlášení zdůrazňuje, že „věčná katolická nauka o manželství“ se nemění: pouze v kontextu manželství mezi mužem a ženou „nacházejí sexuální vztahy svůj přirozený, přiměřený a plně lidský význam“. Je tedy třeba se vyhnout tomu, aby se za manželství považovalo „to, co jím není“. Z pastoračního a misionářského hlediska však nyní není čas zavírat dveře před „neregulárním“ párem, který přijde požádat o jednoduché požehnání, možná při návštěvě svatyně nebo během pouti.
Židovský učenec Claude Montefiore identifikoval odlišnost křesťanství právě v tomto: „Zatímco jiná náboženství popisují člověka, který hledá Boha, křesťanství hlásá Boha, který hledá člověka.... Ježíš učil, že Bůh nečeká na pokání hříšníka, ale jde ho hledat, aby ho povolal k sobě“. Otevřené dveře modlitby a malé požehnání mohou být začátkem, příležitostí, pomocí.
