Co to vlastně ode mě lidé žádají, když po skončení přednášky nebo na konci rozhovoru přicházejí s prosbou o požehnání? Kdybych se jich zeptal, proč jim mám požehnat, zřejmě by to ani pořádně nedokázali vyjádřit. Otázku bychom mohli položit také  teologicky  a  zjišťovat  tak,  jaké  má  požehnání účinky.    

Z psychologie známe, že slova mají skutečnou moc. Požehnání působí stejnou silou, jakou dokáže uškodit kletba. Zlá slova se zaseknou  člověku  do  srdce.  Dobrá  slova  požehnání otvírají prostor života a lásky. Požehnání dokáže změnit  situaci,  proto  nikdy  nežehnám  výlučně konkrétnímu jedinci, ale vždycky také i jeho konkrétním  životním  okolnostem.  Slova  požehnání dokážou rozplétat zapeklité nesnáze a uvolnit to, co bylo až dosud blokováno. Když  mě  někdo  požádá  o  požehnání,  snažím se vcítit do něj i do jeho okamžité situace.     

Mnozí,  kteří  po  skončení  přednášky  přijdou,  abych jim požehnal, mi stručně vylíčí svůj problém. Jistí manželé se mi tak svěřili, že se jejich vztah dostal do  hluboké  krize.  Přáli  si  právě  pro  tento  vztah požehnání v naději, že se jim podaří znovu nalézt společnou  cestu.  Někdo  by  mohl  namítnout,  že by  bylo  lepším  řešením  naučit  se  nějakým  novým komunikačním technikám. Ale ti dva už toho vyzkoušeli  mnoho.  Chodili  na  manželskou  terapii aby pracovali na tom, aby si lépe porozumě-li a aby zacházeli s partnerem citlivěji. Od požehnání očekávali něco jiného. Chtěli být požehnáni Bohem. Chtěli nad sebou pocítit jeho ochrannou ruku, aby mohli ze svých beder shodit tíhu vlastní usilovné snahy. Požehnání jim dodalo naděje, že jejich snaha o lepší vzájemný vztah přece jen může být korunována úspěchem.    

Jiná  paní  se  mi  svěřila,  že  trpí  strachem. Přála si, abych jí požehnal. Šlo v tomto případě o  magické  nedorozumění?  Snažila  se  prostě  jen zbavit svého trápení? Nebylo by pro ni lepší, kdyby se svými obavami začala komunikovat a dala se  jimi  vést  k  Bohu?  Když  jsem  jí  žehnal,  dělal jsem to s vědomím, že ji to nezbaví všech jejích problémů. Nejprve jsem jí vysvětlil, jak může se svým  strachem  zacházet,  že  si  jej  má  připustit a začít s ním hovořit. Požehnání jsem jí ale přesto neodepřel, protože jsem si uvědomoval její touhu, aby na její úzkosti spočinula ochranná Boží ruka  a  aby  do  jejích  obav  vproudila  uzdravující Boží láska.    

Požehnání nefunguje jako záruka, že se strach už nevrátí. Někteří lidé přicházejí s touto magickou představou, jako by požehnání dokázalo vyřešit všechny jejich problémy, aniž by sami museli hnout prstem. Přesto většina z nich žádá o požehnání proto, že cítí, že pouhé psychologické nástroje na jejich strach nestačí. Přejí si pocítit na sobě Boží požehnání. Nezmizí tak sice všechno, čeho se bojí, ale strach je relativizován. Když obavy opět začnou nabírat na síle, představují si chránící Boží ruce, které vnímali při požehnání.  

Přišla za mnou mladá maminka v požehnaném stavu i se svým mužem. Vyprávěla mi o děťátku, které  v  ní  roste.  Poprosila  mě  o  požehnání  pro šťastný porod a také pro to, aby oba s manželem dokázali  přijmout  nového  človíčka  s  otevřeným srdcem a byli mu dobrými rodiči. Jiný muž se mi svěřil  se  svou  nemocí.  Další  paní  měla  nastoupit  následujícího  dne  do  nemocnice  a  podrobit se závažné operaci. Následující muž se cítil jakoby odříznutý od života. Všichni si přáli požehnání. Někdy přede mnou stojí dlouhá fronta čekatelů  na  požehnání.  Ještě  před  pár  lety  to  bylo něco zcela výjimečného. Občas jsem míval zábrany vykonat tak intimní gesto, jakým je vkládání rukou a osobní modlitba za konkrétního člověka, před zraky tolika přihlížejících. Postupně ale, jestliže mám někomu požehnat v halasu a světském prostředí přednáškového sálu, touha lidí přemáhá můj ostych. Když mě někdo poprosí o požehnání, vložím na něho ruce. Snažím se při tom do něj vcítit a důvěřuji slovům, která ze mě vycházejí. Nechci se prostě  jen  omezit  na  ustálenou  slovní  formuli,  ale v požehnání dát konkrétními slovy konkrétní příslib konkrétní osobě. Samozřejmě je možné užít i ustálené formulace, a také jí sám někdy využívám.

Ale každé požehnání platí konkrétnímu člověku. Například za ženu, která trpí strachem, se modlím následujícími slovy: Milosrdný,  dobrý  Bože,  požehnej  mé  sestře a rozestři nad ní svou ochrannou ruku. Pronikni její strach svým svatým Duchem a dej jí zakusit důvěru,  která  spí  v  hloubi  jejího  srdce.  Odejmi  ochromující a ničivou moc jejím obavám. Proměň je tak, aby se staly připomínkou tvé láskyplné blízkosti. Posilni ji ve víře, že je i se svým strachem ve tvých dobrých rukou. Pošli jí anděla důvěry, aby ji provázel na její cestě a uváděl ji do stále větší svobody a nových obzorů. Požehnej ti dobrý a milosrdný Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen.

Mám-li před sebou nemocného člověka, modlím se za to, aby Bůh uzdravil jeho rány a aby jeho nitro  stále  hlouběji  pronikal  uzdravující  Duch Svatý. Někdy  se  sám  sebe  ptám,  jak  to  asi  vypadalo, když žehnal Ježíš. Za ním přece také chodili lidé s prosbou o požehnání. Maminky mu přinášely své děti, aby na ně vložil ruce a aby maličkým požehnal. Přicházeli otcové se svými nemocnými  dcerkami  a  těžko  zvladatelnými  syny,  aby se  jich  dotkl  a  požehnal  jim.  Ježíš  zjevně  vyzařoval  něco,  co  lidi  přitahovalo  a  co  jim  dodávalo  odvahy požádat  ho  o  požehnání.  Někdy  mám strach, že ode mě lidé očekávají příliš mnoho. Já přece  nejsem  Ježíš  a  nemám  kouzlo  jeho  osobnosti.  Spoléhám  však  na  to,  že  se  v  jeho  jménu  může  každý  křesťan  odvážit  žehnat  druhým v moci jeho Ducha. Proto pokládám za důležité, abych  při  požehnání  nezaplavoval  lidi  vlastními emocemi,  ale  abych  byl  „propustný“  pro  Ježíšova Ducha, tak aby on sám mohl mýma rukama proudit na ty, kterým žehnám.

 

Lukáš nám vypráví další krásný příběh o požehnání. Když Maria s Josefem přinesli své dítě
do chrámu, setkali se tam se starcem Simeonem. Ten vzal dítě do náručí, aby je požehnal. A tím, že
chválil Boha, vyslovil i podivuhodná slova o tomto dítěti. V tomto maličkém spatřily jeho oči spásu,
světlo k osvícení pohanů a k slávě izraelského lidu. Je to zřejmě vůbec to nejkrásnější, co lze o nějakém člověku říct: „Když tě vidím, vidím spásu, kterou Bůh lidem připravil.“ Nejhlubším určením každého člověka je to, že slouží druhým ke spáse, aby tak skrze něho mohli dojít uzdravení
a dospět k celistvosti.
Rád bych se proto připojil k Simeonovi:
„Vidím v tobě světlo. Jsi paprskem světla v tomto světě. Rozjasňuješ můj pohled. Jsi slávou. V tobě
zazářila Boží krása.
Vyzařuje z tebe do světa něco z Boží lásky. Díky tobě je na světě světleji a tepleji. V tvé blízkosti je
mi dobře u srdce.“
Možná si pomyslíš, že tahle slova nemohou platit o tobě. Přesto platí Simeonovo požehnání i tobě. Neboť i ty jsi požehnán jako Mariino dítě.
Když dítě, kterému Simeon požehnal, dospělo v muže, začalo žehnat ostatním dětem. Lidé
se zjevně domnívali, že tenhle Ježíš z Nazareta je skutečně požehnaný člověk. Proto mu přinášeli
své děti, aby na ně vkládal ruce a aby jim požehnal (srov. Mk 10,13-16). Přáli si, aby se jejich
dětem dostalo podílu na požehnání muže jménem Ježíš.  Vytušili totiž, že jeho blízkost je pro jejich
děti i pro ně samé blahodárná, že z něho vyzařuje požehnání, vstřícnost, povzbuzení, život a láska. Ježíš bere děti do náručí, vkládá na ně ruce a žehná jim. Toto požehnání je něžné gesto. Svým objetím jim ukazuje, že je do náručí bere Bůh a že je miluje, že je stále obklopuje jeho spásonosná
a milující blízkost.
 
Požehnání by ale  nemělo být jen záležitostí otců, matek a jejich dětí. My sami si také můžeme
vzájemně žehnat. Chlapec může požehnat křížkem na čele své děvče a dívka zase chlapce.
Tímto láskyplným gestem signalizujeme druhému:
Jsi dobrý takový, jaký jsi. Všeho protikladného v tobě se dotkla Boží láska. Patříš Bohu. Nepanuje
nad tebou žádný král nebo císař. Jsi svobodný. Jsi pod Boží ochranou. Jdi svou cestou pod milujícím
pohledem Boha, který ti říká: „Vítej v tomto světě. Důvěřuj životu. Jdu s tebou.“