Období během roku (cyklus B)
02. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka

Promluva 2. neděle mezidobí B

 

„Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho“ (Jan 1, 39). Znovu a znovu jsem si četl tento verš Janova evangelia a žasl jsem nad jeho hloubkou. Vždyť v jediném verši je shrnutá celá dynamika povolání k životu učedníka. A teď nemám na mysli jen kněze a jiné zasvěcené osoby, ale každého křesťana. Každý člověk je pozván Kristem: „Pojďte a uvidíte!“ (Jan 1, 39)

 

Svým vnitřním pohledem vidím mnoho přátel a známých, pro které platí označení sympatizanti. Sympatizují s vírou křesťanů, ale jen Bůh ví, kdy překročí práh našeho společenství. Snad čekají v přítomnosti těch, kteří připravují cestu Pánu, kteří svým životem hlásají: „Urovnejte cestu Páně“ (Jan 1, 23). Čekají, až jednoho dne zvoláme: „Hle, Beránek Boží!“ (Jan 1, 36)

 

A v tuto chvíli jsme osloveni my, kteří jsme se již na cestu následování vydali. V úvodu do příběhu povolání proroka Samuela bychom se dozvěděli důležitou okolnost: „V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté“ (1 Sam 3, 1). I v samotném čtení si můžeme všimnout detailu: „Samuel ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno“ (1 Sam 3, 7). Jsme my těmi učedníky, kteří rozumí Božím slovům, jsme těmi, kteří slyšeli jeho hlas a dokážou ho rozpoznat mezi všemi hlasy, které k nám mluví? Nepatříme náhodou k těm učedníkům, kteří sami potřebují ukázat na Pána: „To je on. Chceš ho následovat? Zajímá tě, kde bydlí?“ Můžeme znát techniku modlitby, můžeme mít zautomatizované odpovědi při liturgii i denní modlitby, můžeme se dokonale orientovat v Písmu, Katechismu, Kodexu kanonického práva a umně ovládat jazyk teologů. Ale …

 

Už poněkolikáté jsem rozečetl známou knihu Josefa Ratzingera Úvod do Křesťanství. Vždy jsem se však nasytil již prvními stránkami. I k dnešnímu tématu bych rád citoval několik slov:

 

„Ve věřících i nevěřících působí stejné vlivy, stejné síly – i když různým způsobem. Tedy i u věřících trvá nebezpečí nejistoty, která může v určitém okamžiku vystoupit na povrch a ukázat křehkost toho, co se nám zdálo vždy úplně samozřejmé“ (J. RATZINGER, Úvod do křesťanství, Petrov, Brno 1991, str. 10-11).

 

O co mi jde? Ukázat, že i křesťané životem ostřílení se čas od času musí Pána zeptat: „Rabbi, kde bydlíš?“ (Jan 1, 38) A odpověď může být možná leckdy překvapivá. Kdesi jsem také četl, a ona myšlenka se mi líbila, že jednou z důležitých charakteristik života z víry je chudoba. Je ostatně zmiňována jako první blahoslavenství. Ale ona chudoba je pravděpodobně míněna spíše jako ochota k otevřenosti, schopnost pružnosti v praktikování víry, schopnost přijmout bohatství různosti a rozmanitosti. 

 

„A ten den zůstali u něho.“ Ten den, jeden den: „Syn člověka (totiž) nemá, kde by hlavu složil“ (Mt 8, 20) Myslet si, že Pán, kterého jsem se rozhodl následovat před mnoha desetiletími, je stále na stejném místě a v podobě, v jaké jsem ho tehdy zastihl, nemusí být pravda. Možná tam byl, možná tam zase bude, ale musím ho znovu hledat: „Rabbi, kde bydlíš (dnes)?“

 

„Zůstávat“ s ním tedy znamená putovat s ním. A to ani ne tak od domu k domu, ale od člověka k člověku. Stát se spolu s ním naslouchajícím, poznávajícím, přinášejícím naději, radost, pokoj, pomoc a všem okolo říkat: „Hle, Beránek Boží!“