papež František | Sekce: Kázání

Advent (cyklus C)
1. neděle adventní - C / Angelus - papež František (Bůh využívá lidských pochybení, aby zjevil své milosrdenství)

Dnes začíná Advent, liturgické období, které nás připravuje na Narození Páně a vybízí nás,  abychom pozvedli zrak a otevřeli srdce k přijetí Ježíše. V Adventu nežijeme pouze v očekávání Vánoc. Jsme rovněž vybízeni, abychom očekávali slavný Kristův návrat na konci časů a připravili se svými důslednými a odvážnými rozhodnutími na závěrečné setkání s Ním. Vzpomínáme na Narození Páně, očekáváme slavný Kristův návrat a také svoje osobní setkání v den, kdy nás Pán povolá.

Během těchto čtyřech týdnů jsme zváni, abychom vyšli ze svého rezignovaného a navyklého způsobu života pěstováním naděje a sněním o nové budoucnosti. Evangelium této neděle (srov. Lk 21,25-28.34-36) míří právě tímto směrem a varuje nás, abychom se nenechali zdeptat egocentrickým životním stylem nebo překotným denním rytmem. Obzvláště pronikavě to říká Ježíš: »Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den soudu nezastihl znenadání. [...] Proto bděte a modlete se v každé době« (v. 34.36).

Být bdělí a modlit se – tak je třeba žít v této době, ode dneška až do Vánoc. Bdít a modlit se. Vnitřní dřímota vzniká, když neustále kroužíme kolem sebe a zůstáváme zablokováni v uzavřenosti svého života s jeho problémy, radostmi i bolestmi, a pořád kroužíme kolem sebe. To unavuje, nudí a brání doufat. Tady je kořen ustrnutí a lenosti, o nichž mluví evangelium. Advent nás vybízí k bdělosti, abychom hleděli za sebe, rozepjali mysl a srdce a otevřeli se potřebám lidí, bratří, a touze po novém světě. Takové je přání mnoha národů mučených hladem, nespravedlností a válkou; takové je přání chudých, slabých a opuštěných. Toto čas je vhodný k tomu, abychom otevřeli svá srdce a kladli si konkrétní otázky, týkající se toho, jak a pro koho žijeme.

Druhým postojem, jak dobře žít tuto dobu čekání na Pána, je modlitba. »Vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení« (v.28), připomíná Lukášovo evangelium. Je třeba se vzpřímit a modlit se, pozvednout své myšlenky a srdce k vracejícímu se Ježíši. Stojíme, když něco či někoho očekáme. My očekáváme Ježíše a chceme na Něho čekat v modlitbě, která se úzce pojí s bdělostí. Modlit se, čekat na Ježíše, otevřít se druhým, bdít a nikoli se uzavírat do sebe. Myslíme-li však na Vánoce konzumisticky - díváme se, co koupit, aby se mohlo dělat to či ono – vidíme světský svátek, Ježíš projde a nepotkáme Jej. My očekáváme a chceme očekávat Ježíše v modlitbě, která se úzce pojí s bdělostí.

Jaký je však horizont našeho čekání v modlitbě? V Bibli ho ukazují především proroci. Dnes je to Jeremiáš, jenž promlouvá k lidu, který je těžce zkoušen exilem a jemuž hrozí ztráta vlastní identity. I my křesťané, kteří jsme rovněž lidem Božím, jsme v nebezpečí, že zesvětštíme sebe a ztratíme svoji identitu, ba dokonce, že proměníme křesťanství na pohanství. Proto potřebujeme Boží Slovo, které nám ústy proroka zvěstuje: »Hle blíží se dni – praví Hospodin – kdy splním sliby, které jsem dal [...] Vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat právo a spravedlnosti na zemi« (Jer 33,14-15). Oním zákonitým výhonkem je Ježíš, který přijde a kterého očekáváme.

Panna Maria, která přináší Ježíše a je ženou čekání a modlitby, ať nám pomáhá posílit naši naději v přísliby svého Syna Ježíše, abychom zakoušeli, že Bůh je uprostřed dějinných strastí neustále věrný a využívá i lidských pochybení, aby zjevil své milosrdenství.