papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
15. neděle v mezidobí - C / Angelus - papež František (Hledět na konečný cíl, ale kráčet tady a teď)

Evangelium dnešní liturgie vypráví podobenství o milosrdném Samaritánovi (srov. Lk 10, 25-37), které všichni známe. Pozadí této scény tvoří cesta sestupující do Jericha, u níž leží člověk, do krve zbitý a okradený lupiči. Spatří jej kolemjdoucí kněz, ale nezastaví se, jde dál. Totéž učiní jeden levita, tedy muž určený ke chrámové bohoslužbě. „Ale jeden Samaritán“, praví evangelium, „šel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto“ (verš 33). Nezapomínejte na tento výraz: „Bylo mu ho líto“. Totéž Bůh cítí pokaždé, když v nás spatřuje nějaký problém, hřích, bídu. „Bylo mu ho líto“. Evangelista upřesňuje, že onen Samaritán byl na cestě, měl tedy své plány a mířil do nějakého dalekého cíle, přesto se však nevymlouvá a dává se vyprovokovat, vyburcovat tím, co se podél cesty děje. Zamysleme se: neučí nás Pán témuž jednání? Máme hledět do dáli, na konečný cíl, ale navzdory tomu věnovat velkou pozornost krokům, které je třeba učinit tady a teď, abychom k onomu cíli dospěli.

Je příznačné, že se prvním křesťanům říkalo „učedníci na Cestě, tedy poutníci“ (srov. Sk 9,3). Věřící člověk se totiž silně podobá Samaritánovi: stejně jako On je na cestě, je pocestným. Ví, že se nemůže považovat za člověka, který už došel do cíle, nýbrž chce se denně učit v následování Pána Ježíše, který řekl: „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). „Já jsem cesta“. Kristův učedník kráčí za svým Pánem, a tak se stává „učedníkem na Cestě“. Ubírá se za Pánem, který nevede usedlý život, ale je v ustavičném pohybu: na cestě potkává lidi, uzdravuje nemocné, navštěvuje vesnice a města. Toto činil Pán, byl neustále na cestě.

„Učedník na Cestě“, což jsme my, křesťané, tak zjišťuje, že se jeho způsob myšlení a jednání postupně mění a stále více se připodobňuje Mistrovu. Když putuje v Kristových stopách, stává se z něj pocestný a stejně jako Samaritán si osvojuje, jak vidět a projevit soucit. „Vidí a je mu ho líto“. V prvé řadě vidí: otevírá oči, aby pojaly realitu, a neuzavírá se sobecky do svých myšlenkových kruhů. Kněz a levita sice vidí onoho nešťastníka, ale míjejí ho, stáčí zrak, jako by ho ani nezahlédli. Evangelium nás vychovává k nazírání: každého z nás vede, aby správně pochopil realitu a den za dnem překonával předsudky a dogmatismy. Mnozí věřící se utíkají do dogmatismů, aby se chránili před realitou. Následování Ježíše nás dále učí slitovnosti, abychom si všímali druhých, především trpících a potřebných, a zasáhli jako Samaritán – nešli dál, ale zastavili se.

Při setkání s tímto evangelním podobenstvím se může stát, že obviňujeme druhé, ukazujeme na ně prstem a přirovnáváme je k onomu knězi či levitovi, kteří jdou dál a nezastaví se, anebo viníme sami sebe a vypočítáváme svá mnohá zanedbání ve vztahu k druhým. Chtěl bych však navrhnout jiný způsob cvičení, nikoli toto sebeobviňování. Jistě, máme uznat ony chvíle, kdy jsme byli lhostejní a ospravedlňovali jsme se, protože to byla chyba, ale nemůžeme v nich uvíznout. Prosme spíše Pána, aby nám dal vyjít z naší sobecké netečnosti a vyvedl nás na cestu. Prosme ho, abychom viděli ty, které na své pouti potkáváme, zejména trpící a potřebné, a aby nám jich bylo líto. Je to milost, o kterou máme prosit: „Pane, ať vidím, ať soucítím, jako ty vidíš mne a máš soucit se mnou“. Tuto modlitbu vám dnes navrhuji: „Pane, ať vidím, ať soucítím, jako ty vidíš mne a máš soucit se mnou“. Ať máme soucit s těmi, které na své pouti potkáváme, zejména trpící a potřebné, abychom k nim přistupovali a podle svých možností jim podali pomocnou ruku.

Mnohdy, když se setkám s nějakým křesťanem či křesťankou, kteří si přijdou promluvit o duchovních věcech, se jich ptám, jestli dávají almužnu. „Ano“, odpovídají. „Ale řekněte mi, dotýkáte se ruky toho člověka, kterému dáváte onu minci?“, ptám se. „Ne, ne, prostě ji tam hodím“. „A díváte se tomu člověku do očí?“. „Ne, to mě nenapadne“. Pokud dáváš almužnu, aniž by ses dotknul reality a pohlédl potřebnému člověku do očí, ona almužna je pro tebe, nikoli pro něj. Pomyslete na onen dotyk. Dotýkám se bídy? Včetně oné bídy, které poskytuji pomoc? Dívám se do očí lidí, kteří trpí a kterým pomáhám? Zanechávám vám tuto myšlenku: vidět a soucítit.

Kéž nás Panna Maria, která nám ukazuje Cestu, tedy Ježíše, provází v tomto růstu. Ať nám napomáhá k tomu, abychom se stále více stávali učedníky na cestě.