Lev XIV. papež | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
17. neděle v mezidobí - C / Angelus - papež Lev XIV. (Bůh se k nám nikdy neobrací zády)

Dnešní evangelium nám představuje Ježíše, který učí své učedníky modlitbě Otče náš (srov. Lk 11,1-13): modlitbě, která spojuje všechny křesťany. V ní nás Pán vybízí, abychom se obraceli k Bohu a nazývali ho „abbà“, „tatínku“, jako děti, s „prostotou […], synovskou důvěrou, […] smělostí, jistotou, že jsme milováni“ (Katechismus katolické církve, 2778).

Katechismus katolické církve v této souvislosti velmi krásně říká, že „skrze modlitbu Páně je nám zjeveno, kdo vlastně jsme, a současně s tím se nám dostává zjevení Otce“ (tamtéž, 2783). A je to pravda: čím více se s důvěrou modlíme k nebeskému Otci, tím více objevujeme, že jsme milované děti, a tím více poznáváme velikost jeho lásky (srov. Řím 8,14-17).

Dnešní evangelium pak popisuje rysy Božího otcovství prostřednictvím několika výmluvných obrazů: obrazu muže, který vprostřed noci vstává, aby pomohl svému příteli přijmout nečekaného hosta, nebo obraz rodiče, který se stará o to, aby dal svým dětem dobré věci.

Připomínají nám, že Bůh se k nám nikdy neotáčí zády, když se k němu obracíme, ani když zaklepeme na jeho dveře pozdě, třeba po chybách, promarněných příležitostech, neúspěších, a to ani tehdy, když musí „vzbudit“ své děti, které spí v domě, aby nás přijal (srov. Lk 11,7).

Ve velké rodině církve se Otec dokonce nezdráhá, aby nás všechny učinil účastníky každého svého gesta lásky. Hospodin vždy naslouchá, když se k němu modlíme, a pokud nám někdy odpovídá v čase a způsobem, který je pro nás těžko pochopitelný, je to proto, že jedná s větší moudrostí a prozřetelností, které přesahují naše chápání. Proto se ani v těchto chvílích nepřestávejme modlit a modleme se s důvěrou: v Bohu vždy najdeme světlo a sílu.

Když se však modlíme Otče náš, oslavujeme nejen milost Božího synovství, ale vyjadřujeme také své odhodlání odpovídat na tento dar tím, že se milujeme jako bratři v Kristu. Jeden z církevních otců o tom píše: „Když nazýváme Boha naším Otcem, je třeba, abychom si vzpomněli, že se máme chovat jako Boží děti.“ (sv. Cyprián Kartaginský, De oratione dominica, 11), a jiný dodává: „Nemůžete nazývat svého Otce Bohem veškeré dobroty, jestliže zůstává vaše srdce kruté a nelidské; v takovém případě totiž už nemáte v sobě znamení dobroty nebeského Otce“ (sv. Jan Zlatoústý, De angusta porta et in Orationem dominicam, 3). Nelze se modlit k Bohu jako k „Otci“ a pak být tvrdý a necitlivý vůči druhým. Je naopak důležité nechat se proměnit jeho dobrotou, trpělivostí a milosrdenstvím, abychom jako v zrcadle odráželi v naší tváři jeho tvář.

Drazí bratři a sestry, liturgie nás dnes vybízí, abychom se v modlitbě a lásce cítili milováni a milovali tak, jak nás miluje Bůh: s ochotou, diskrétností, vzájemnou pozorností, bez výpočtů. Prosme Marii, abychom uměli odpovědět na tuto výzvu, a tak projevovali laskavost Otcovy tváře.