papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
21. nvlm / Angelus - papež František

Evangelium této neděle (srov. Mt 16,13-20) prezentuje moment, kdy Petr vyznává svoji víru v Ježíše jakožto Mesiáše, Syna Božího. Toto apoštolovo vyznání vyprovokoval sám Ježíš, který chce svoje učedníky přimět, aby ve vztahu k Němu učinili rozhodující krok. Celá cesta, po které se Ježíš ubírá se svými následovníky, zejména s Dvanácti, je cestou výchovy jejich víry. Nejprve se jich ptá: »Za koho lidé pokládají Syna člověka?« (v.13). Apoštolové rádi mluvili o druhých, jako my všichni. Klepy se líbí. Mluvení o druhých není tak závazné, a proto se nám líbí o druhých klevetit. V tomto případě je však již vyžadována perspektiva víry a nikoli klepy. A zdá se, že učedníci mezi sebou soutěží v předkládání různých názorů, které do značné míry sami sdílejí. Vcelku byl Ježíš z Nazareta obecně považován za proroka. (v.14).

Druhá Ježíšova otázka je ťala do živého: »A za koho mne pokládáte vy?« (v.15). V tom okamžiku máme dojem, že se na chvíli rozhostilo ticho, protože je každý z přítomných nucen dát se všanc a vyjádřit, proč je s Ježíšem; a k tomu je zákonitě třeba trocha zaváhání. Kdybych se vás i já nyní zeptal: „Kým je pro tebe Ježíš“, určitě nastane zaváhání. Z rozpaků je vyvede Šimon, který rozhodně prohlásí: »Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha« (v.16). Tato plná a jasná odpověď nevzešla z jeho velkorysosti, ačkoli Petr byl velkorysý, nýbrž je plodem zvláštní milosti nebeského Otce. Sám Ježíš mu totiž říká: »Nezjevilo ti to tělo a krev – tedy kultura, v níž jsi vzdělán. Nikoli - ale můj nebeský Otec« (v.17). Vyznat Ježíše je milost od Otce. Říci, že Ježíš je Synem živého Boha, který je Vykupitelem, je milost, o niž je třeba prosit: „Otče, dej mi milost vyznávat Ježíše.“ Zároveň Pán rozpoznává Šimonovu pohotovost přijmout vnuknutí této milosti a proto slavnostně dodává: »Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou« (v.18). Tímto sdělením Ježíš dává na srozuměnou Šimonovi smysl nově obdrženého jména Petr: víra, kterou právě dal najevo, je neochvějnou skálou, na níž chce Syn Boží zbudovat svoji církev, to znamená svoje společenství. A církev jde vpřed vždycky v Petrově víře, v té víře, kterou uznává Bůh - Ježíš, který ho činí hlavou církve.

Dnes slyšíme, jak se Ježíš na každého z nás obrací otázkou: „A za koho mne pokládáte vy?“. A každý z nás, každý z nás má podat odpověď nikoli teoretickou, nýbrž takovou, která zahrnuje víru i život, protože víra je život! Odpověď, která od nás, stejně jako od prvních učedníků, žádá vnitřní naslouchání Otcovu hlasu a soulad s tím, co církev, soustředěná kolem Petra, stále hlásá. Jde o to pochopit, kým je pro nás Kristus, zda je středem našeho života a zda je cílem každého našeho snažení v církvi i ve světě. Kým je pro mne Ježíš Kristus? Kým je Ježíš Kristus pro tebe, pro tebe a tebe... Odpověď bychom měli dávat denně.

Je však třeba se mít na pozoru. Je nezbytné a chvályhodné, aby pastorace našich společenství byla otevřena tolikeré nouzi a nepředvídatelnosti. Láska je vždycky učitelkou víry, dokonalosti víry. Je však nezbytné, aby nás skutky solidarity, skutky lásky, kterou prokazujeme, neodvracely od kontaktu s Pánem Ježíšem. Křesťanská charita není pouhá filantropie, ale hledí jednak na druhého Ježíšovýma očima, a jednak spatřuje Ježíše ve tváři chudého. A to je pravá cesta křesťanské lásky, vždycky s Ježíšem uprostřed. Kéž nás Nejsvětější Maria, blahoslavená, která uvěřila, vede cestou víry v Krista a je nám vzorem, abychom si uvědomovali, že důvěra v Něho dává plný smysl naší činorodé lásce i veškeré naší existenci.

Se svolením převzato
z webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno