papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
24. neděle v mezidobí - C / Angelus - papež František (Buďme neklidní!)

Evangelium dnešní liturgie nám předkládá tři podobenství o milosrdenství (srov. Lk 15,4-32); nazývají se tak proto, že ukazují milosrdné Boží srdce. Ježíš je vypráví v reakci na reptání farizeů a zákoníků, kteří říkají: "Přijímá hříšníky a jí s nimi" (v. 2). Byli pohoršeni, protože Ježíš byl mezi hříšníky. Jestliže pro ně je to nábožensky skandální, Ježíš nám tím, že přijímá hříšníky a jí s nimi, zjevuje, že Bůh je právě takový: Bůh nikoho nevylučuje, chce, aby se jeho hostiny zúčastnili všichni, protože všechny miluje jako své děti: všechny, nikoho nevylučuje. Tato tři podobenství tedy shrnují podstatu evangelia: Bůh je Otec a přichází nás hledat, kdykoli se ztratíme.

Hlavními hrdiny podobenství, kteří představují Boha, jsou pastýř, který hledá ztracenou ovci, žena, která najde ztracenou minci, a otec marnotratného syna. Zastavme se u jednoho aspektu, který je těmto třem protagonistům společný. Všechny tři mají totiž společný aspekt, který bychom mohli definovat takto: neklid z absence - chybí ti ovce, chybí ti mince, chybí ti syn -; neklid z absence, všichni tři v těchto podobenstvích jsou neklidní, protože jim něco chybí. Všichni tři, kdyby si to trochu spočítali, by mohli být klidní: pastýř nemá jednu ovci, ale má devadesát devět jiných - "Ať se klidně ztratí..." -; žena nemá jednu minci, ale má devět dalších; a Otec má také dalšího syna, poslušného, kterému se může věnovat: proč myslet na toho, který odešel k rozmařilému životu? Místo toho se v jejich srdcích - pastýřově, ženině a otcově - objevuje starost o to, co chybí: o ovci, o minci, o syna, který odešel. Ten, kdo miluje, se stará o chybějícího, touží po nepřítomném, hledá ztraceného, čeká na zbloudilého. Nechce totiž, aby byl někdo ztracen.

Bratři a sestry, takový je Bůh: není "klidný", když se od něj vzdálíme, je zarmoucený, chvěje se ve svém nitru a vydává se nás hledat, dokud nás nevezme zpět do své náruče. Pán nepočítá se ztrátami a riziky, má srdce otce a matky a trpí nepřítomností milovaných dětí. "Ale proč trpí, když je tento syn ničema a odešel?" Trpí, trpí. Bůh trpí pro naši vzdálenost, a když sejdeme z cesty, čeká na náš návrat. Pamatujme: Bůh na nás vždy čeká s otevřenou náručí, ať už jsme se ocitli v jakékoli životní situaci. Jak říká žalm: On nespí, stále nad námi bdí (srov. Ž 121,4-5).

Podívejme se nyní na sebe a ptejme se sami sebe: napodobujeme v tom Boha, máme neklid vyplývající z absence? Toužíme po těch, kteří tu chybí, po těch, kteří se vzdálili od křesťanského života? Nosíme v sobě tento vnitřní neklid, nebo zůstáváme klidní a nerušeně mezi svými? Jinými slovy, kdo v našich komunitách chybí, chybí nám skutečně, nebo se přetvařujeme a necítíme se dotčeni? Kdo mi v životě opravdu chybí? Nebo se cítíme pohodlně sami mezi sebou, v tichosti a blaženosti ve svých skupinách - "Chodím do velmi dobré skupiny apoštolátu..." -bez soucitu s těmi, kteří jsou daleko? Nejde jen o to být "otevřený druhým", jde o evangelium! Pastýř v podobenství neřekl: "Už mám devadesát devět ovcí, kdo mě nutí jít hledat tu ztracenou a ztrácet čas?". Místo toho šel. Zamysleme se tedy nad svými vztahy: modlím se za nevěřící, za vzdálené, za zahořklé? Přitahujeme vzdálené Božím stylem, který je blízkostí, soucitem a laskavostí? Otec nás žádá, abychom byli pozorní k dětem, které mu nejvíce chybí. Vzpomeňme si na nějakého člověka, kterého známe, který je nám blízký a který možná nikdy neslyšel, že by mu někdo řekl: "Víš, že jsi pro Boha důležitý?". "Ale já jsem v nestandardní situaci, udělal jsem tuhle špatnou věc, tamtu věc..." - "Pro Boha jsi důležitý" a říká: "Ty ho nehledáš, ale on hledá tebe".

Buďme neklidní - buďme muži a ženy s neklidným srdcem - buďme neklidní těmito otázkami a modleme se k Panně Marii, Matce, která se nikdy neunaví nás hledat a starat se o nás, své děti.