papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
24. neděle v mezidobí - C / Angelus - papež František (Bůh zachraňuje nabídkou, nikoli nařízením)

Dnešní evangelium (Lk 15,1-32) začíná těmi, kdo kritizují Ježíše, když jej spatří ve společnosti celníků a hříšníků, a s opovržením poznamenávají: »Přijímá hříšníky a jí s nimi« (v.2). Tato věta se ve skutečnosti stává znamenitou zprávou. Ježíš přijímá hříšníky a jí s nimi. To se děje s námi na každé mši v každém kostele: Ježíš nás rád přijímá u svého stolu, kde za nás obětoval sebe sama. Mohli bychom napsat na brány svých kostelů větu: „Tady Ježíš přijímá hříšníky a stoluje s nimi“. Pán, který odpovídá těm, kdo jej kritizovali, vypráví tři podobenství, překrásná tři podobenství, která ukazují jeho náklonnost k těm, kdo mají pocit, že jsou od Něho daleko. Bylo by krásné, kdyby si dnes každý z vás vzal Lukášovo evangelium, patnáctou kapitolu a přečetl si tato tři podobenství. Jsou překrásná.

V prvním podobenství říká: »Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde« (v.4). Kdo z vás? Ten kdo má zdravý rozum nikoli. Spočítá si to a obětuje jednu, aby zachránil těch devětadevadesát. Bůh se však nevzdává, ležíš mu na srdci právě ty, kdo dosud neznáš krásu jeho lásky, ty, kdo jsi ještě nikdy nepřijal Ježíše za střed svého života, ty, kdo nedovedeš překonat svůj hřích, ty, který možná kvůli něčemu zlému, co se ti v životě stalo, nevěříš v lásku. V druhém podobenství jsi onou mincí, s jejíž ztrátou se Pán nesmiřuje a ustavičně ji hledá, což znamená, že v Jeho očích jsi drahocenný, že jsi jedinečný. V Božím srdci tě nikdo nemůže nahradit. Máš tam místo a nikdo tě nemůže nahradit; i já a nikdo mne nemůže v Božím srdci nahradit. A v třetím podobenství je Bůh otcem, který čeká na návrat marnotratného syna. Bůh nás vždycky očekává, neochabuje, neztrácí odvahu, neboť my a každý z nás jsme oním opětovně objatým synem, znovu nalezenou mincí, onou laskanou ovečkou vkládanou na ramena. Každý den čeká, že si všimneme Jeho lásky. A ty řekneš: „Já jsem toho ale natropil moc, přespříliš jsem toho natropil.“ Neměj strach: Bůh tě miluje, má tě rád takového, jaký jsi, a ví, že pouze Jeho láska může tvůj život změnit.

Avšak tato nekonečná Boží láska k nám hříšníkům, která je jádrem evangelia, může být odmítnuta. Tak činí starší syn z podobenství. Nechápe v té chvíli lásku a na mysli má spíše zaměstnavatele než otce. Toto nebezpečí se týká také nás, totiž věřit spíše v jakéhosi rigorózního boha než milosrdného; boha, který potírá zlo spíše silou než odpuštěním. Tak tomu není. Bůh zachraňuje láskou, nikoli mocí; nabídkou, nikoli nařízením. Avšak starší syn, který neakceptuje otcovo slitování, se uzavírá a dopouští se nejhorší chyby: pokládá se za spravedlivého, za zrazeného a všechno posuzuje podle svého pojetí spravedlnosti. Takto se rozzlobí na bratra a vytýká otci: »Dal jsi zabít vykrmené tele, když se vrátil tenhle tvůj syn« (srov. v.30). Tenhle tvůj syn. Nenazývá jej můj bratr, ale tvůj syn. Považuje se za jedináčka. Také my se mýlíme, když se považujeme za spravedlivé a máme za to, že špatní jsou ti druzí. Nepovažujme se za dobré, protože sami, bez pomoci Boha, který je dobrý, nedovedeme přemoci zlo. Nezapomeňte si dnes vzít evangelium a přečíst si tato tři podobenství z patnácté kapitoly z Lukáše. Prospěje vám a ozdraví vás.

Jak porazit zlo? Přijetím odpuštění od Boha, přijetím odpuštění od bratří. Děje se tak pokaždé, když jdeme ke zpovědi. Tam se nám dostává Otcovy lásky, která přemáhá náš hřích. Ten už není, Bůh jej zapomíná. Když odpouští Bůh, už si nepamatuje, zapomíná naše hříchy, zapomíná. Bůh je k nám tolik dobrý! Ne jako my, kteří si - poté co prohlásíme „to nevadí“ - při první příležitosti vzpomeneme na utrpěné příkoří i s úroky. Ne, Bůh ruší zlo, obnovuje naše nitro a tak umožňuje, aby se v nás opět zrodila radost, ne smutek, ne temnota v srdci, ne podezření, nýbrž radost.

Bratři a sestry, odvahu, s Bohem nemá žádný hřích poslední slovo. Madona, která rozvazuje životní uzly, ať nás osvobodí od domnělé, námi nárokované spravedlnosti a dá nám pocítit potřebu jít k Pánu, který na nás vždycky čeká, aby nás obejmul a odpustil nám.