papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
27. neděle v mezidobí - A / Angelus - papež František (Nevděčnost plodí zášť)

Evangelium nám dnes předkládá dramatické podobenství se smutným epilogem (srov. Mt 21,33-43). Majitel jednoho pozemku tam vysadil vinici a dobře se o ni staral; když pak musel odejít, svěřil ji několika zemědělcům. V době sklizně pošle své služebníky, aby sklidili úrodu. Rolníci je však týrali a pozabíjeli; majitel tam tedy pošle svého syna, a oni zabijí i jeho. Jak to? Co se pokazilo? V tomto podobenství je jisté Ježíšovo poselství.

Hospodář dělá všechno správně, s láskou: sám pracuje, vysazuje vinici, obklopuje ji ohradou, aby ji chránil, kope jámu pro lis a staví strážní věž (srov. v. 33). Poté vinici svěří zemědělcům, pronajímá jim svůj cenný majetek, a tak se k nim chová spravedlivě, takže vinice je dobře obdělávána a přináší ovoce. Vzhledem k těmto předpokladům by sklizeň měla skončit šťastně, ve slavnostní atmosféře, spravedlivým rozdělením úrody ke spokojenosti všech.

Místo toho se do myslí zemědělců vkrádají nevděčné a chamtivé myšlenky. Všimněte si, že u kořenů konfliktů je vždy nějaký nevděk a chamtivé myšlenky, které se brzy chtějí něčeho zmocnit. "Nemusíme pánovi vinice nic dávat. Produkt naší práce je pouze náš. Nikomu se nezodpovídáme!" Takto mluví tito dělníci. A to není pravda: měli by být vděční za to, co dostali a jak s nimi bylo zacházeno. Místo toho nevděk živí chamtivost a roste v nich postupný pocit vzpoury, který je vede k tomu, že vidí realitu zkresleně, že se cítí být spíše věřiteli než dlužníky pána, který jim dal práci. Když vidí jeho syna, jdou dokonce tak daleko, že říkají: "To je dědic. Zabijme ho, a budeme mít jeho dědictví!" (v. 38). A ze zemědělců se stávají vrazi. To všechno je proces. A tento proces se tak často odehrává v lidských srdcích, dokonce i v našich srdcích.

Ježíš nám tímto podobenstvím připomíná, co se stane, když člověk klame sám sebe a zapomíná na vděčnost, zapomíná na základní životní realitu: že dobro pochází z Boží milosti, že dobro pochází z jeho svobodného daru. Když člověk zapomene na toto, na Boží bezplatnost, skončí to tak, že svůj stav a svou omezenost už neprožívá s radostí, neboť se cítí milován a spasen, ale se smutnou iluzí, že nepotřebuje ani lásku, ani spásu. Člověk se přestane nechat milovat a ocitne se v zajetí vlastní chamtivosti, v zajetí potřeby mít něco víc než ostatní, touhy vyniknout nad ostatními. Je to ošklivý proces, a přitom se nám tak často děje. Opravdu se nad tím zamysleme. Odtud pramení tolik nespokojenosti a obviňování, tolik nedorozumění a tolik závisti; a hnán záští může člověk spadnout do víru násilí. Ano, drazí bratři a sestry, nevděk plodí násilí, bere nám klid a nutí nás mluvit křikem, bez pokoje, zatímco prosté "děkuji" může znovu přinést mír!

Ptejme se tedy sami sebe: Uvědomuji si, že jsem dostal život a víru jako dar? Uvědomuji si, že já sám jsem dar? Uvědomuji si, že všechno začíná Boží milostí? Uvědomuji si, že jsem obdarován bez zásluh, milován a spasen bezplatně? A především, umím v odpovědi na milost říci "děkuji"? Umím říkat "děkuji"? Tři slova, která jsou tajemstvím lidského soužití, jsou: děkuji, prosím, promiň. Umím tato tři slova používat? Děkuji, prosím, promiň. Umím tato tři slova vyslovit? Je to malé slovo, "děkuji" - je to malé slovo, "prosím", je to malé slovo, "promiň" - očekávané každý den od Boha a bližních. Ptejme se sami sebe, zda je toto malé slůvko, "děkuji", "prosím", "promiň" přítomno v našem životě. Umím říci "děkuji"? Umím se omluvit, odpustit? Dokážu být vlídný a nevtíravý - prosit o "dovolení"? 

Kéž nám Maria, jejíž duše velebí Hospodina, pomůže, aby se vděčnost stala světlem, které každý den vychází z našeho srdce.