papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
27. neděle v mezidobí - B / Angelus - papež František

V evangeliu dnešní liturgie vidíme poněkud neobvyklou Ježíšovu reakci: je rozhořčen. A co je nejpřekvapivější, jeho rozhořčení nevyvolávají farizeové, kteří ho zkoušejí otázkami o legálnosti rozvodu, ale jeho učedníci, kteří, aby ho ochránili před davem lidí, vynadají několika dětem, které byly přivedeny k Ježíši. Jinými slovy, Pán se nehněvá na ty, kdo se s ním hádají, ale na ty, kdo mu berou děti, aby ho zbavili břemene. Proč? To je dobrá otázka. Proč to Pán dělá?

Vzpomínáme si - bylo to evangelium před dvěma nedělemi -, že Ježíš se gestem objetí dítěte ztotožnil s maličkými: učil, že právě maličkým, tedy těm, kteří jsou závislí na druhých, kteří jsou v nouzi a nemohou se odvděčit, se má sloužit jako prvním (srov. Mk 9,35-37). Ti, kdo hledají Boha, ho tam nacházejí, v maličkých, v potřebných: v potřebných nejen co se týče statků, ale potřebných péče, potřebných útěchy, jako jsou nemocní, ponížení, vězni, imigranti, zajatci. Tam je: v maličkých. Proto je Ježíš rozhořčen: každá urážka malého člověka, chudého člověka, dítěte, bezbranného člověka je urážkou jeho samého.

Dnes Pán na toto učení navazuje a doplňuje je. A dodává: "Kdo nepřijme Boží království, jako ho přijímá dítě, nevejde do něj" (Mk 10,15). Zde je novinka: učedník musí nejen sloužit malým, ale také sám sebe uznat za malého. A poznává každý z nás, že je před Bohem malý? Přemýšlejme o tom, pomůže nám to. Poznání, že jsme malí, že potřebujeme spásu, je nezbytné pro přijetí Pána. Je to první krok k tomu, abychom se mu otevřeli. Často na to však zapomínáme. V prosperitě, v blahobytu máme iluzi, že jsme soběstační, že si vystačíme sami, že nepotřebujeme Boha. Bratři a sestry, je to klam, protože každý z nás je bytostí, která potřebuje pomoc, každý z nás je malý. Musíme hledat svou vlastní malost a rozpoznat ji. A tam najdeme Ježíše.

V životě je poznání sebe sama jako malého výchozím bodem k tomu, aby se člověk stal velkým. Když se nad tím zamyslíme, rosteme ani ne tak díky úspěchům a věcem, které máme, ale především ve chvílích zápasu a křehkosti. Tam, v nouzi, dozráváme, tam otevíráme svá srdce Bohu, druhým, smyslu života. Otevíráme oči druhým, otevíráme oči, když jsme malí, skutečnému smyslu života. Když se cítíme malí tváří v tvář problému, malí tváří v tvář kříži, nemoci, když cítíme únavu a osamělost, nenechme se odradit. Maska povrchnosti padá a znovu se objevuje naše radikální křehkost: je to náš společný základ, náš poklad, protože u Boha není křehkost překážkou, ale příležitostí. A dobrá modlitba by mohla znít takto: "Pane, podívej se na mé slabosti"... a vyjmenuj je před ním. To je dobrý postoj před Bohem.

Právě v křehkosti totiž objevujeme, jak moc se o nás Bůh stará. Dnešní evangelium říká, že Ježíš je velmi vlídný k maličkým: "vzal je do náruče, požehnal jim a vložil na ně ruce" (v. 16). Rozpory, situace, které odhalují naši křehkost, jsou příležitostí, privilegovanou příležitostí k zakoušení jeho lásky. Ti, kdo se vytrvale modlí, to dobře vědí: ve chvílích temnoty nebo osamění se Boží něha vůči nám stává - takříkajíc - ještě přítomnější. Když jsme malí, cítíme Boží něhu ještě více. Tato něha nám dává pokoj, tato něha nás nechává růst, protože Bůh k nám přistupuje svým vlastním způsobem, který je blízkostí, soucitem a vlídností. A když se cítíme nepatrní, tedy malí, ať už z jakéhokoli důvodu, Pán se k nám přibližuje, cítíme ho blíže. Dává nám pokoj, dává nám růst. V modlitbě nás Pán přidržuje u sebe jako otec své dítě. Tak se stáváme velkými: ne v iluzorním předstírání vlastní soběstačnosti - to nikoho velkým neudělá -, ale v síle, která spočívá v tom, že veškerou naději vkládáme do Otce. Stejně jako ti nejmenší.

Prosme dnes Pannu Marii o velkou milost malosti: být dětmi, které důvěřují Otci a jsou si jisté, že se on o nás postará.