papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
28. neděle v mezidobí - A / papež František (Bůh zve, nenutí)

Dnešní evangelium nám vypráví o králi, který připravuje svatební hostinu pro svého syna (srov. Mt 22,1-14). Je to mocný muž, ale především velkorysý otec, který nás zve, abychom se podíleli na jeho radosti. Dobrotu svého srdce odhaluje zejména v tom, že nikoho nenutí, ale zve všechny, i když se tímto způsobem vystavuje možnosti odmítnutí. Všimněme si: připravuje hostinu, svobodně nabízí příležitost k setkání, k oslavě. To je to, co Bůh připravuje pro nás: hostinu, abychom byli ve společenství s ním i mezi sebou navzájem. A my, my všichni, jsme pak Božími hosty. Svatební hostina však vyžaduje z naší strany čas a účast, vyžaduje jisté "ano": jít, jít na Boží pozvání, On zve, ale nechává nám svobodu.

Právě takový vztah nám Otec nabízí: zve nás, abychom byli s ním, a ponechává nám možnost pozvání přijmout nebo nepřijmout. Nenabízí nám vztah podřízenosti, ale vztah otcovství a synovství, který je nutně podmíněn naším svobodným souhlasem. Bůh velmi respektuje svobodu, velmi ji ctí. Svatý Augustin v této souvislosti používá velmi krásný výraz, když říká: "Bůh, který tě stvořil bez tebe, tě nemůže zachránit bez tebe" (Sermo CLXIX, 13). A rozhodně ne proto, že by na to neměl kapacitu - je všemohoucí! - ale proto, že jako láska maximálně respektuje naši svobodu. Bůh navrhuje, nevnucuje, nikdy.

Vraťme se tedy k podobenství: král - říká text - "poslal své služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít" (v. 3). Zde je drama příběhu: "ne" Bohu. Proč však lidé odmítají jeho pozvání? Bylo to snad nepříjemné pozvání? Ne, a přesto - říká evangelium - "nedbali a odešli jedni na své pole, druzí za svými záležitostmi" (v. 5). Nedbali pozvání, protože mysleli na své vlastní záležitosti. A ten král, který je otcem, Bůh, co dělá? Nevzdává se, dál zve, ba rozšiřuje pozvání, dokud mezi chudými nenajde ty, kteří ho přijmou. Mezi nimi, kteří vědí, že jim mnoho jiného nezbývá, přicházejí mnozí, až zaplní sál (srov. v. 8-10).

Bratři a sestry, jak často nedbáme na Boží pozvání, protože se věnujeme svým vlastním záležitostem! Často bojujeme o vlastní volný čas, ale dnes nás Ježíš zve, abychom našli čas, který nás osvobozuje: čas, který věnujeme Bohu, který rozjasňuje a uzdravuje naše srdce, který v nás posiluje pokoj, důvěru a radost, který nás zachraňuje před zlem, osamělostí a ztrátou smyslu. Stojí to za to, protože je dobré být s Bohem, udělat mu prostor. Kde? Při mši, při naslouchání Slovu, v modlitbě a také v charitě, protože tím, že člověk pomáhá slabým nebo chudým, že dělá společnost opuštěným, že naslouchá těm, kdo prosí o pozornost, že utěšuje trpící, je s Bohem, který je přítomen v těch, kdo to potřebují. Mnozí si však myslí, že tyto věci jsou "ztrátou času", a tak se uzavírají do svého soukromého světa; a to je smutné. To pak plodí smutek. Kolik smutných srdcí! Protože jsou uzavřená.

Ptejme se tedy sami sebe: Jak odpovídám na Boží pozvání? Jaký prostor mu dávám ve svém dni? Závisí kvalita mého života na mých záležitostech a volném čase, nebo na mé lásce k Bohu a k bratřím a sestrám, zvláště k těm nejpotřebnějším?

Maria, která svým "ano" udělala prostor Bohu, kéž nám pomůže, abychom nebyli hluší k jeho pozváním.